Necronomiconů je čím dál tím víc. Vlastně každý rok se vyrojí aspoň jeden. Je to skvělé, ale tak trochu se to nedá stíhat. Tohle je jeden ze starých textů, které jsem psal pro zájemce o praxi s Necronomiconem, aby vůbec věděli, který ten Necronomicon chtějí. Jasně, všichni chtějí ten pravý… tak tady ho máte (a přeberte si to jak chcete, moudří vědí).
Necronomicon osobně dělím na několik větví: Lovecraftovskou, Pseudosumerskou, Kombinovanou a ostatní.
Lovecraftovský Necronomicon
Úplně prvním Lovecraftovským Necronomiconem byl Sussex Manuscript Freda S. Peltona. Tento spis též zvaný Cultus Maleficarum, název očividně inspirovaný Maleus Maleficarum – Kladivo na čarodějnice. Pelton byl jeden z prvních Cthulhu nadšenců. Za svého života napsal i A Guide to the Cthulhu Cult a nepublikované eseje o předlidských jazycích.
Tento Necronomicon je velmi podmíněn vlivu Mythosu Augusta Derletha. Kniha o úctyhodné rozloze 80 stran vypráví historický příběh uctívačů Starších bohů, kteří se později stali heretiky a začali uctívat Pradávné. Osud Peltonova manuskriptu je velmi podobný mýtům o pravém Necronomiconu. Původní umělecky ztvárněný manuskript plný iluminací a precizně vázaný, poslal Pelton Augustu Derlethovi.
Ten byl Peltonovou prací nadšen tak, že Sussex Manuscript užil v jedné ze svých povídek a slíbil Peltonovi publikaci u Arkham House. K tomu však nedošlo. Ostatní kolegové z Arkham House nesdíleli Derlethovo nadšení pro dílo. Jen přepsaná historie Lovecraftovy mytologie, které nemůže poskytnout žádné nové informace, říkali a smetli první Necronomicon ze stolu a tak se původní manuskript ztratil.
Nejznámějším z Lovecraftovských Necronomiconů byl vydán u Skoob Esoterica pány Hay, Wilson, Turnerem, Longfordem, jedná se o Necronomicon: Book of Dead Names, tuším, že to byl Hay, který řekl, že se jedná o hoax už jen protože jeho překlad je chybný Book of Dead Names.
Tento spis byl později rozšířen ještě o R´lyeh Text, který je inspirován povídkou Augusta Derletha. Zde však figuruje jako Hidden leafs of the Necronomicon, ztracené listy Necronomiconu, přestože R’lyeh text je ve fikci knihou odlišnou. Turner byl hlavou magického řádu Order of Cubic Stone. Samotný Necronomicon v knize obsahuje asi 20 stran, zbytek jsou eseje a pseudohistorie textu. Tento Necronomicon ač se snažil přiblížit Lovecraftovi, se spíše klonil k Derlethově Mythosu se Staršími bohy. Špatně identifikoval Pradávné jako soudkovité bytosti z Antarktidy. I přes to jde o zajímavý text, zcela se inspirující existujícími grimoáry. Najdete tu vše, co ceremoniální magik potřebuje: výrobou oltáře, magických propriet a evokací bytostí. Yog-Sothoth zde získává 13 sfér, což přejmou později i další autoři, každá sféra však souvisí s goetickým duchem.
1988 vytvořil italský okultista Frank Giano Ripel svou ideu Necronomiconu. Ripel sečtělý v pracích Carlose Castanedy a Thelemy, V knihách La Magia Estellar a Sauthenerom presentuje vlastní Mythos. Vystupují zde zcela nová jména, Naryx která se stane Naxyr, personifikace nemanifestovaného a manifestovaného kosmu.
Páni pláště, jsou něco jako alternativa za Starší bohy. Ripel presentuje vlastní pohled a primárně čerpá inspiraci z Hay, Turner, Wilsonova Necronomiconu. Ve své gnosi zašel tak daleko, že sefirot obohatil o 3 sféry, aby pasovaly na 13 sfér Yog-Sothoth (což je ještě větší masakr, než mé pasování Dreamlandu na Sefirot). Gnosi Mythosu začlenil i do dalších děl kde je například pasáž věnovaná Labirintům Zinu. V roce 2010 vydal knihu Antichi Dei, která se opět k Mythosu navrací. Riplův Mythos je v některých směrech kouzelný. Pravým majsterštichem je však Ripelův Delomalanicon, který známe z Deváté brány. V této útlé knize Ripel kombinuje Thelému, Mýtus Cthulhu a Delomelanicon přímo fantastickým způsobem.
Lin Carter Necronomicon, je jednou z nejdelších versí kdy publikovaných. Carter byl systematizér Cthulhu Mythosu, tam kde docházelo k rozporům, tam Carter přišel s řešením: Starší znamení v podobě Lovecraftově („větvička“) je zcela jiné než Derlethova verse (pentagram s okem) spojil je tak, že do oka vložil Lovecraftovu větvičku. Carter se snažil držet co nejvěrněji poznatků o Necronomiconu, a tak do knihy začlenil příběhy mladého AlHazreda a jeho putování. V dalších částech je už popis rituálů. Carter koncipoval své dílo i jako takový úvod do okultismu a tak zde radí o meditaci a dalších v tomto oboru důležitých aspektech. Do své práce začlenil i Hay, Turner, Wilsonovu versi, proto je možné že chtěl integrovat i Sussex Manuscript a Simonův Necronomicon. Náznak Simonomiconu je v 50 jménech Kthanida. Jedná se o dílo vzniklé z čiré lásky k Mýtu Cthulhu.
Moc pěkný je i Necronomicon – Magia nera in un manoscritto della biblioteca Vaticana od Pietro Pizzariho. Napsal jej už v roce 1993 a jde o pěkně dlouhou knihu. Opět jde spíš o rozšiřování mytologie, ale sympatickým směrem. Jediné, co tu je dost neestetická jsou sigilia, která byla tvořena nejspíš automatickou kresbou = čáry.
Jedním z nejnovějších masově prodávaných Necronomiconů je ten Donalda Tysona. Tyson též praktikující okultista a gnostik, literárně známý jako autor magických spisů pro začátečníky, či návodu jak praktikovat Enochianskou magii, nebo souložit s egregory. Napsal vlastní versi Necronomiconu ve třech dílech.
Wandering of AlHazred
AlHazred Autor of the Necronomicon
A Grimoire of the Necronomicon
Osobně zastávám názor, že se Tyson přiblížil původní koncepci Lovecrafta asi nejvíce ze všech. Přesto však lze na jeho práce nahlížet spíše jako na literární poctu Lovecraftovi, než jako knihy magické. Ač v Grimoire of the Necronomicon přímo presentuje systém invokací a evokací, které jsou z okultního hlediska použitelné. Jeho systém je v mnohém příliš naivní a sigilia tvořená dle vlastní metody jsou moc umělá. Tyson vydal na konci roku 2010 dvě obohacující knihy zabývající se okultním aspektem Mythosu. 13 Gates of Necronomicon, což je ve skutečnosti encyklopedie Lovecraftova Mythosu obohacená o okultní ideje Tysona a Dream Word který popisuje život Lovecrafta.
V roce 2015 vyšel zajímavě vyhlížející Necronomicon: The Cthulhu Revelations od Kent David Kellyho, který spíš cílí na atmosféru, podobně jako Ripelova verze.
Pseudosumerský Necronomicon
Nejznámějším Necronomiconem mezi učenci bude vždy takzvaný Simon Necronomicon, vydaný roku 1977. Kolem tohoto Necronomiconu se vytvořil mýtus sám o sobě. Jako jediný nikdy nepřiznal, že jde o falsum. Ač investigativní práce Dana Harmse a Johna Wisdom Gonce prokázala tento fakt a odkryli, že za tvorbou stojí Peter Levanda jako Simon.
Simonův Necronomicon je knihou inspirující se primárně chaldejskou mystikou. Kloubí do sebe Lovecraftovy elementy avšak značně pokřiveně. Azathoth je zde Azag-Thoth, Cthulhu, KutuLu, Hastur, Xastur a tak dále. Síla v tomto Necronomiconu spočívá v integraci elementů Mythosu do samotného mýtu Mezopotámie. Je zde pokřivená verse Enuma Eliš, i Ištařina putováni do podsvětí. S nadsázkou lze říci, že tam kde je v překladu z klínopisu napsáno řádek chybí, tam Simonova skupina dodala řádky o Mythosu.
Harms v Necronomicon Files uvádí myšlenku, že kniha je svou podstatou klifotická, odkazující do planetárních antizón. Invokace, které mají sloužit k napojení na konkrétní sférou, jsou ve skutečnosti zažehnávání. Což není pravda, po dlouhém studiu sumerské okultní tradice mohu říct, že Dan Harms s Wisdom Goncem nejspíše záměrně zamlčují jistá fakta. Takže se postavím na obhajobu tohoto díla, které sice je fiktivní, ale jeho hloubka je až neskutečná a zaslouží uznání. Jen při hlubším studium mytologie předního východu totiž zjistíte, kolik mají chaldejské mýty společného s Necronomiconem. Krásné na tom je, že tvůrci to nikterak nedávají v knize najevo, vše se odkryje jen těm, kteří se zajímají o původní mytologii, což byl taky jeden z důvodů vzniku knihy. Testování adeptů. Ono zažehnávání místo evokování je také záměrně pokroucené. Ano, z nějakého důvodu je kanpa (zažehnání) překládáno jako pamatuj, jenže z původních textů je patrné, že Zi Kia kanpa znamená ve volném překladu duchem země zažehnávám. Nikoliv zažehnávám zemi, jak se snaží tvrdit v Necronomicon Files.
Tento grimoár je jediný považován ceremoniálními mágy za funkční, a vzniklo kolem něj mnoho řádů, například Disciples of EnKi. Ohledně této knihy se napsalo nejvíce magických pojednání a sama byla rozšířena autory o Necronomicon Spellbook, Gates of Necronomicon či History of Dead Names.
Mýtus Simonova Necronomiconu byl rozšířen německým vydáním Gregoryova Necronomiconu, Das Necronomicon (1978). Gregor A. Gregorius byl hlavou německé okultní lóže Fraternitas Saturni odnože Ordo Templi Orientis. Kniha je plagiátem Simonova Necronomiconu do kterého je jen na konci vložena Goetie. Nic víc nic míň.
Dalším z méně známých je Necronomicon Merlyn Stonea, autora který přejal přezdívku po pornoherečce (řekl bych, že v raném mládí byl taky solidní chaos mág). Autor zde kombinuje znalosti kabaly, satanismu, druidismu a Simonova Necronomiconu. Dnes si říká Joshua Free, hlava okultní lóže Mardukite a publikoval snad třicet knih na toto téma. Nejznámější knihou je Necronomicon Anunaki bible. Opět silně inspirovaný text Simonem, ale mnohem blíž chaldejské tradici.
Mišmaš
Existují i crossovery mezi Simonomiconem a Lovecraftovým Mythosem, jedním z nich je Necronomicon přiřazovaný Johnu Dee, dá se spekulovat že se jedná právě o Quinův Necronomicon, neboť obsahuje totožné pasáže, ale spíše mu říkáme Yellow Necronomicon. Kniha krásně prolíná tyto dva proudy a je pěkně zbastlená.
Dalším Crossoverem je práce mých kolegů z Ruska. Kromě De Vermis Mysteriis a Book of Dagon, které jediné byly přeloženy do angličtiny, vydali i mnohaset stránkové Necronomicony, Dholské zpěvy, Nevyslovitelné kulty Von Juntze a další fiktivní spisy. Velmi vydařený je i jejich Book of 1000 names, věnovaný čistě pseudosumerské tradici. Komrads byli tak laskavi, že mi dali svolení k překladu a publikaci do češtiny. Takže kdo se toho chce ujmout?
Ty ostatní
Existuje ještě jedna kategorie, do které lze zařadit Necronomicony a to ty, které si jen pučily jméno. Takových je také hodně a bacha na ně. Může to být klidně telefonní seznam nebo seznam parte.
NecroNomiconů je opravdu hodně. Některé jsou lepší, jiné horší, ale snad každý je něčím jedinečný. Jsou to OwnNomicony ostatních mágů a umělců, kteří dohromady tvoří ten pravý Necronomicon, který tak spousta bláznů stále hledá a přitom ho má před očima celou tu dobu.
Jen pro představu, tady máte časovou osu, kterou jsem sestavil, existujících Necronomiconů, je jich mnohem víc, ale u mnohých se mi nepodařilo dopátrat se data publikování a tak v seznamu chybí.
Časová osa Necronomiconu
(není rok) Necronomicon (Al-Azif); Abdul Al-Hazred – 834 str.
1920-1930cca – Lovecraft vymyslel Necronomicon
1930 nov 18. – Lovecraft napsal dopis o tom, že svíral Necronomicon v rukou???
1934 – Donald A. Wollheim napsal fiktivní review Necronomiconu do Bradford Review
1931-1970 – Fragment of John Dee Necronomicon; Belknap Long
1940-1946 – Sussex Manuscript; Pelton
1945 – Necronomicon na prodej?
1950 – 1990??? – Carter Necronomicon; Lin Carter
1945-1967 – Druilletovy kresby Necronomiconu
1962 – Necronomicon v „knihovně“
1967 – The Necronomicon: a study; Mark Owings
1973 – Al Azif: The Necronomicon; DeCamp
Letter on the Lovecraft Mythos; Lin Carter
1974 – Necromantic Grimoire of the August Rupp
1976 – Clup Necronomicon; Clup
1977 – Hans Rudolf Giger’s Necronomicon; Giger
1977 – Necronomicon; Simon
1978 – Colin Wilson’s Introduction to the Necronomicon; Colin Wilson
1980 – Das Necronomicon; Gregorius
1983 – The book of shades or The necronomicon; al- Rashîd
1985 – La magia di Atlantide. Sautheneron: la fonte del Necronomicon; Ripel
H.R. Giger’s Necronomicon 2; Giger
The Coroner Necronomicon
1986- – La magia stellare. Il vero Necronomicon; Ripel
1987 – Necronomicon Spell Book; Simon
1992 – El Necronomicón (Libro de los Nombres Muertos) y Tarot Necronómico; Perez Vigo
1993 – Le cifre dell’infinito. Introduzione al necronomicon, un sistema simbolico per lo sviluppo della personalità
1993 – Necronomicon – Magia nera in un manoscritto della biblioteca Vaticana; Pizzari
1994 – Necronomicon; Fanucci
1995 – Le Necronomicon; Albert Frederick Willie
Necronomicon Novum; Opsopaus
1996 – Necronomicon Workbook; Darren Fox
The Necronomicon Workbook: Inner Teachings of the Necronomicon; Moloch
Hidden Key to the Necronomicon: Necronomicon Opened; Alric Thomas
EX LIBRIS MISKATONICI Miskatonic Catalogue NECRONOMICON;
1997 – Necronomicon Revelations Bk. 1: Guide to the Necronomicon; Tahuti
1999 – Grimoirum Imperium; Phil Legard
2000 – Necronomicon czyli Księga Umarłego Prawa; Krzysztof Azarewicz
2001 – Necronomicon Illustrado
2002 – The Necronomicon: Selected Stories and Essays; Robert M Price
Necronomicon: storia di un libro che non c’è; Sergio Basile
2003 – The reality of the Necronomicon: an exploration of H.P; James P. Marshall
2004 – Necronomicon: the wanderings of Alhazred; Donald Tyson
Necronomicon: dem Tod einen Namen geben; W. H. Müller
Necronomicon: van fictie tot vervalsing: een onderzoek naar een concept van H. P. Lovecraft; W. B. J. Taal
2005 – Die magischen Geheimnisse aus dem Necronomicon: aus dem Vermächtnis der Schüler Abdul al Hazreds; Archentechtha
2007 – The Necronomicon Ritual Book; Kuriakos
Necronomicon Tarot; Donald Tyson
2006 – The Gates of the Necronomicon; Simons
Dead Names: The Dark History of the Necronomicon; Simon
The Necronomicon Or the Book of Shades; E. A. St. George
El Libro de Los Muertos Y Los Espiritus: Necronomicon; Adolfo Pérez Agustí, Javier De Miguel ;
2008 – Necronomicon. Il libro segreto dei Nephilim
Grimoire of the Necronomicon; Donald Tyson
Fragmentos originales del Necronomicon/ Original Fragments of Necronomicon; Marcelo Bigliano ;
2009 – Necronomicon; Joshua Free
2010 – The 13 Gates of the Necronomicon: A Workbook of Magic; Donald Tyson
Simon Necronomicon; Lambert M Surhone, Miriam T Timpledon, Susan F Marseken
2011 – The Atlantean Necronomicon: Veils of Negative Existence; Warlock Asylum
online francouzský Necronomicon
2015 – Necronomicon: The Cthulhu Revelations; Kelly
Necronomicon: Book of the Living; Ashford
Pokud znáte nějaký Necronomicon, který zde chybí, dejte vědět.
V příštím článku o Necronomiconu, pokud bude dostatečný zájem, se podíváme na úplně první momenty, kdy Necronomicon vyplul na povrch jako „skutečná“ kniha.
© Koubič Šíření jakýchkoliv materiálů z těchto stránek je možné pouze po osobním souhlasu autora.
