V minulém díle jsme se pozastavili nad samotnou ideou hypotetického Necronomiconu, ale jak vlastně vypadaly knihy, které se tímto jménem honosily v průběhu věků? Naše putování, ač to asi mnohé překvapí, začne už za Lovecraftova života.
První záblesky
Pokud nepočítáme hojné využití v Lovecraftově fikci, může vypátrat informace o „skutečné“ existenci knihy z dopisů, které hojně psal svým známým. První dopis, který nám představuje Necronomicon jako skutečnou knihu je z 18. listopadu 1930 adresovaný Clark Ashton Smithsovi. Stálo v něm: When I wrote to the University of Paris for information about the missing text, a polite sublibrarian, M. Leon de Vercheres, wrote me that he would make me a photostatic copy as soon as he could comply with the formalities attendant … Dopis končí Tvůj pod Znamením Starších Ech Pi El a je zakončen trojicí nerozluštitelných symbolů.
Než začnete vzrušeně hekat, uvědomte si, že Lovecraft tuto literární hru hrál mile rád a byl to způsob, jakým přátelsky komunikoval s nejbližšími. Hra na skutečný Necronomicon byla defakto Role playing, kterého se účastnil celý Lovecraftův kruh. S největší pravděpodobností tato nevinná hra byla u zrodu mýtu Necronomiconu, jako skutečné knihy. A to už se Klarsash-Ton i Lovecraft mohli svým fanouškům upsat k smrti vysvětlení, že kniha je výplod fantasie. Sémě nedůvěry bylo zaseto a ani samotní tvůrci už nezmohli nic.
Ještě před dopisem Smithsovi však stihl 23 dubna 1926 napsat Franku Belknapu Longovi tohle, pokud vím, je to první zmínka o Necronomiconu v uveřejněné korespondenci, držte si klobouky, protože tohle je síla: „Domy jsou vysoké, prastaré a šedé, s roztřesenými šindely a uslzenými okny s nevyslovitelnými staršími morbidnostmi. Vytékající z různých otvorů a tažené podél úzkých uliček. Beztvaré formy organického života, jejichž mrtvé tváře v sobě mají náznak ďábelských obřadů, orgií a zaklínání v ohavně se opírající synagoze (tady vám to už asi došlo). Jejíž červovitá nenalakovaná okna trpí příznaky východních znaků a nesvatých znamení, vzatých z Kabaly nebo Necronomiconu. Strašlivé věci byly probuzeny v jámách pod prokletým chrámem. Lze to vyčíst v nafouklých pokřivených tváří slimákovitých bytostí (napůl židů napůl negrů, jak vidno) (Tady vám to už došlo určitě), které se plazí a sípou ve štiplavém kouři, který uniká z projíždějících vlaků… nebo nějakých tajných spodních oltářů. Ngrrrhh Jednoho dne to všechno spletu do příběhu!“ Žeby Stíny nad Innsmouthem?
Fragment Necronomiconu Johna Dee s přispěním Franka Belknapa Longa, Který odmítá hovořit o tom, kde vzal těchto pár řádků textu
Frank Belknap Long je pro Mythos jednou z nejzásadnějších byť často přehlížených osobností. Sympatický autor SCI-FI, který byl pro Lovecrafta skoro jako syn, je asi úplně první spisovatel, který napsal souvislý útržek Necronomiconu. O přesném datu vzniku fragmentu se dá jen dohadovat. Nejspíš byl ale napsán v době, kdy Frank pracoval na první své Mythosácké povídce The Space Eaters 1931. Proč tak soudím? V povídce se objevuje přesná citace z Belknapova fragmentu. A tady ho máte:
„Kříž není jen pasivní strážce. Chrání čistotu srdce, a často se objevuje na našich sabatech, aby rozptýlil síly Temnoty.“
Nesmíte si myslet, že síly schopné největších špatností k nám přichází v podobě odpuzujících familiárů a jiných podobných druhů démonů. Nepřichází. Nižší démoni, které lze spatřit, jsou pouze výměšky, jež tyto ohromné síly ničivosti nechávají za sebou, po té co se probudí- jako částečky kůže, nebo ještě jemnější cáry zla, se lepí k živým, jako pijavice nějakého velkého zavražděného leviatana z hlubin, který s tělem posetým tisícem zaseklých harpun v mase, před svým posledním mrtvolným potopením, udělal spoušť ve stovce pobřežních měst.
Neboť nejmocnější síly nemohou zemřít, a rány z harpun nanejvýš způsobí povrchové zranění, jež se rychle zhojí. Řekl jsem to jednou a řeknu to zase, dokud je má opožděná moudrost brána mými bratry jako skutečnost. Čelící tomu co vždy byl a vždy bude. Mistr magie si bude vědom jen vlastní potupy a zoufalství z chyb. Existují jen dočasné výhry, nikdo nemůže doufat v trvalé vítězství.
Právě ta nepatrná zmínka na začátku Space Eaters: Kříž není jen pasivní strážce. Chrání čistotu srdce, a často se objevuje na našich sabatech, aby rozptýlil síly Temnoty. – Necronomicon Johna Dee. Byl velkým hybatelem pozdějšího Mythosu. Protože Lovecraft byl tak unesen myšlenkou Necronomiconu Johna Dee, že jej doplnil do Historie Necronomiconu. V prvotním nástinu, který poslal Lovecraft Clark Ashton Smithovi v roce 1927 překlad Necronomiconu od Johna Dee chybí. V Lovecraftově kruhu tedy nakonec i Frank má svou magickou knihu. Henry Kutner – Book of Iod, Clark Ashton Smith – Book fo Eibon, Robert E. Howard – Unaussprechlichen Kulten, Robert Bloch – De Vermis Mysteriis, Frank Belknap Long – Necronomicon Jonha Dee.
Má někdo Necronomicon na prodej?
Ještě za Lovecraftova života, v roce 1934, došlo k dalšímu průniku informací o „skutečném“ Necronomiconu. Donald A. Wollheim (1914-1990), jeden z nejmladších Lovecraftových dopisovatelů, napsal fiktivní recenzi Necronomiconu pro massachusettské noviny Bradford Review. Wollheim byl autor SCI-FI a nejčastěji publikoval do amatérského časopisu The Phonograph. Až o mnoho let později proslul založením DAW Books, nakladatelství zaměřeného na fantasy a SCI-FI literaturu.
V recenzi stálo:
Necronomicon v souhrnný překlad z originální arabštiny od Abdul Alazreda, Od W.T. Faradaye. Soukromě autorem vytištěný.
V prvních letech středověku, krátce před příchodem Mohameda, takzvaný šílený Arab, zvaný Abdul Alhazred, sepsal tajemnou knihu. Podle úvodu jde o první moderní překlad do angličtiny; jediný existující publikovaný překlad krom tohoto je nejvzácnější práce v latině od čaroděje Olause Wormia, jež byl za kacířství před mnoha sty lety upálen na hranici. Současná verze je oproti originálu kratší.
Kniha nebyla určena širšímu publiku. Byla vytištěna hlavně kvůli studentům Skrytého, kteří považují knihu za důležitou pro jejich pátrání. Předpokládá se, že jde o texty o Sférách Skrytého a jejich interakce od samého úsvitu dějin. Text odhaluje velkou nevyrovnanost v mysli autora, který je přesvědčen, že vše v textu ukryté se naučil od nadpřirozených sil. Zajímavé však je, že v knize jako recenzent cítím jistý závan pravdy.
Jak se píše v úvodu, toto vydání je extrémně zkráceno. Originál měl ve skutečnosti devět set stran, zatím co současná edice má pouze tři sta. Doktor Faraday připouští, že některé kapitoly vynechal z “bezpečnostních důvodů” Tak jako tak, tato publikace je esenciální pro zkoumání Skrytého.
Je také úvodem do kosmogonie Starověkých bohů, kteří v souladu s názorem mystiků, byli předobrazem moderních démonů. Jeden by řekl, že Robert W. Chambers a Ambrose Bierce studovali tuto knihu, a inspirovali se jí při psaních svým prvních fantastických příběhů.
Toto je určitě svazek, který bude mít pro mnohé neocenitelnou hodnotu.
Lovecraft neměl o Wollheimově fiktivní recenzi tušení až do září roku 1936. Na adresu recenze se měl vyjádřit takto: „Pokud bude legenda Necronomiconu takto růst, nakonec v ní lidé uvěří, a budou mě obviňovat z klamání. Za to, že jsem ho vymyslel!“
To nebyl konec, naopak, začátek. Brzy na to se do hry dostaly mnohem uznávanější osobnosti, které ze srandy pašovaly Necronomicon na světlo boží. Philip Duchêsnes, majitel antikvariátu v New Yorku byl jedním z pionýrů této moderní zábavy. V roce 1941 vložil do svého katalogu nabízených knih Necronomicon. Dal si záležet, takže vše vypadalo věrohodně, včetně detailního popisu svazku. Knihu prodával za 900 dolarů, to bylo na svou dobu opravdu majlant. Nejspíš čekal, že lidi jen pobaví, ale dostal mnoho nabídek a dokonce mezi zájemci byla i jedna univerzita-zda šlo o Miskatonic, jsem se nedopátral.
Kozy, Tajemno a knihy vázané v kůži
Do širšího povědomí americké veřejnosti se Necronomicon dostal přes měsíčník Sir! Abyste si udělali představu, o jaký typ časopisu šlo, tak tady máte jednu obálku. Velmi vkusně zakomponovaný cenzurní proužek, za který by se nestyděl ani žádný dnešní časopis pro chlapy.
Podtitul časopisu byl časák pro samce a samci mají rádi i záhady, tajemno, války, zbraně a kozy. Článek o Necronomiconu nebyl o použití chapadel při masturbaci, jak by se dalo soudit, ale o „zvláštních využitích lidské kůže“ od Arthura Scotta. Článek končil malou zmínkou na toto téma:
„Co se mě týče, rád bych viděl práci (s kůží) která nám dala jednu z nejvzácnějších knih světa. Hovořím o slavném Necronomiconu – sbírce magických formulí, které sloužily k evokaci démonů a jiných ďábelských sil. Říká se, že byl napsán kolem sedmého století “Šíleným Arabem” čarodějem Abdulem Alhazredem. Patří mezi vzácné exempláře, celý psaný rukou, existuje pouze v soukromých sbírkách. Jde o jedinou knihu, která má vazbu i strany vázané, jak se tvrdí, v lidské kůži. Krom toho měla být kůže použitá výhradně z těl čarodějnictvím zavražděných osob. Aspoň to se říká.“
Antropodermická biblipegie (knihovazačství v lidské kůži) je známá technika, která se praktikovala nejčastěji v 18 a 19 století. Často se opravdu jednalo o kůži zavražděných osob, šlo totiž o soudní zápisy, které byly vázány v kůži odsouzených vrahů. Pravdou je, že Arthur Scott nejspíš jako první rozšířil myšlenku, že Necronomicon byl vázán v lidské kůži. Tuto ideu pak převzal například Sam Raimi v Evil Dead. Nedivil bych se, kdyby mladý Sammy četl časopis Sir! a nápad si vypůjčil.
Necronomicon začal lidi zajímat. Obzvlášť bibliofilové a okultisté byli knihou doslova posedlí. Stránky anonce se plnily inzeráty s poptávkou po Necronomiconu a často za jakoukoliv částku. Pověst knihy byla v Americe enormní. Ale ani Evropa nezůstala zkrátka. Celé roky vévodil Necronomicon v žebříčku nejžádanějších knih v Paříži.
Necronomicon v knihovně
Po dlouhé době jsem si zase připadal trochu podivně, když jsem si šel vyzvednou antikvariátní kousek Necronomicon (Slovenské vydání od Cad Press z roku 1988). Přišel jsem ve svém běžném outfitu (něco mezi sériovým vrahem a bezdomovcem) do antikvariátu a zachroptěl Necronomicon, v tom momentě mi došlo, jak vtipně to celé vypadá. Prodejce zařval velice slušně a ochotně: Cože? Utrousil něco na adresu těch debilních eshopů a vytáhl malou knížečku z regálu. Já štěstí měl, v polici na mě Necronomicon čekal, ale v 60. letech? Tehdy to bylo jen zbožné, nebo bezbožné? Přání.
Pokračujeme ve vlně falešných oznámení. V roce 1962 vyšel v nejuznávanějším žurnálu pro bibliofily Antiquarian Bookman seznam prodávaných knih, sepsaný Walkerem Baylorem:
Alhazred, Abdul. Necronomicon. Španělsko 1647. Kožená vazba je trochu opotřebovaná a s fleky, ale jinak v perfektním stavu. Četné dřevořezby a znaky. Zdá se, že jde o text o rituální magii v latině. Ex Libris na kraji stránky naznačuje, že kniha je z knihovny v Miskatonické univerzitě.
Tomu s nejlepší nabídkou.
Pravým majsterštichem byl jiný případ. V 60. letech totiž někdo v Centrální knihovně Kalifornské univerzity vystavil tuto kartu:
BL430 A 47 Alhazred, Abdul
- X. 738 police B
Necronomicon (Al Azif), od Abdula Alhazreda.
Přeloženo z řečtiny Olausem Wormiusem (Olao Worm)
XIII, 760 stran., zapsáno na dřevě, tabulkách
- fol. (62cm)
Toledo 1647
Nejvtipnější je, že karta se objevila v 60. letech a existovala netknutě dalších patnáct. Autor hoaxu byl očividně v knihovně jako doma, protože sekce BL430 byla věnována primitivním náboženstvím a police B, kde měla kniha být uchovávána, byla přezdívána Peklo. Šlo o sekci, která nebyla určená široké veřejnosti- kvůli svému obsahu, stáří nebo výjimečnosti. Když přecházela univerzita na elektronický systém, karta bohužel byla smazaná. I tak, patnáct let mít na univerzitě pravý Necronomicon, to se jen tak někomu nepoštěstí.
Francouzské útržky
Další z příběhů se odehrává v kouzelné (dnes přeplněné a uřvané) Paříži. Nadějný umělec Philippe Druillet (narozen 1944) byl stejně jako mnozí další, uhranut Lovecraftovým světem natolik, že se rozhodl do něj také přispět. Napsal i knihu Le Mystère des abîmes, která je Mýtem Cthulhu silně inspirována. Zhruba kolem roku 1966 nakreslil sérii obrazů, které nazval Listy Necronomiconu. Uveřejnil je v magazínu Anubis téhož roku a později došlo k přetisku v krutopřísném časopisu Heavy Metal, ve speciálním čísle věnovaném Lovecraftovi 1979.
Druillet stejně jako ostatní, hrál hru a dílo vydával za skutečné. Zdá se, že mnozí mu s chutí sekundovali. Jacques Bergier, Lovecraftův korespondent dodal o Druilletových listech:
„Původ dokumentů nalezených Druilletem nebyl stále vysledován. Může jít o podvrh, nebo o práci doktora Dee či jeho kolegů a studentů. Publikaci těchto listů nemáme povolenou, protože reprodukovaných listů není zatím dostatek. Celý svazek by měl vyjít v Editions du Terrain Vague a doufejme i v Americké edici pod Golden Goblin Press.
Jacques Bergier z Editions Panète e Terrain Vorgue mi řekl, že pokud to nebude zakázáno, francouzská edice se objeví v Terrain Vorgue. Nakladatelství čelilo mnohokrát bombovým útokům poté, co je navštívili nějací Arabové se zlými úmysly. Policie řekla, že jde o dílo alžírských fašistů. Avšak někteří, mezi nimi i radní prefekt policie rytíř G. August Dupin vědí o pozadí útoků mnohem víc.
V poslední době máme zprávy o jiném vydání Necronomiconu. V Knihovně univerzity v St. Luis jsou mikrofilmy s kopií Necronomiconu z vatikánské knihovny. Jsou v přísně střežené buňce. V posledních měsících však dva slavní studenti postupně ztratili rozum poté, co našli úžansou spojistost mězi stránkami textu. Celý incident je přísně utajován.
Před nějakou dobou jsem dostal zprávu z Argentiny, kterou navštívili vědci kvůli otázce Necronomiconu, který měl být v knihovně Univerzity v Buenos Aires. Nedbaje opatrnosti, přečetli některé pasáže sedmé kapitoly. Poté, co tak učinili, následovala série otřesných událostí. Ostraha svazku byla zdvojnásobena a některé z místností musely být vykuřovány.“
Studie Necronomiconu
Mark Owings publikoval roku 1967 třiceti stránkovou studii o Necronomiconu. Owings byl dalším z učenců Mythosu. Publikoval A Catalog of Lovecraftiana a několik bibliografií mezi nimi i Lovecraftovu. Dle Paula Berlunga byl Owings pouze výzkumníkem a knihu napsal jeho kolega Jack L Chalker. Kniha obsahuje citace od různých autorů a jedinou původní prací je chronologie Necronomiconu spolu se stále existujícími kopiemi, které se říká, že ještě existují. Owings ve studii též říká, že pisatelé Mythosu maskovali své příběhy do hávu fikce a psali povídky na základě nekompletního pochopení Necronomiconu.
Rozsypaný čaj DeCampa
Podobnou cestou jako Druillet se vydal i spisovatel Lyon Sprague De Camp, který roku 1973 vydal Al-Azíf ve fiktivním arabském dialektu duriaku, který nelze přečíst. Za kaligrafickou stránkou práce stál Robert Dills. De Camp byl požádán, ať napíše úvod k této knize. Úvod se zabývá samotným objevením tohoto manuskriptu a hrozivých zmizení těch, kteří v něm četli nahlas. Tato kniha se stala svým způsobem slavnou mezi sběrateli, kniha však nenabízí nic než 50 stran opakujících se náhodně stránek, bez jakýchkoliv ilustrací, či sigilií.
Předmluva k Al Azíf od Srague De Campa
„Duria je vesnicí ležící v severním Iráku, na okraji kurdsky hovořící země. Jako desítky a desítky jiných vesnic v té oblasti. I v Durii jsou chatrče zhotovené z bláta a stejné mrzuté tkaniny, či depresivní šedé barvy. V něčem se ale přece jen liší. Je to poslední místo kde se mluví Durijsky. Durijština je jediným živým jazykem odvozeným od starověké akkadštiny či assyrobabylonštiny. Tradiční psaná forma jazyka, jíž v této knize poskytujeme překlad, byla vyvinuta ve čtvrtém století po Kristu assyrsko křesťanskými kněžími a misionáři. Jako i u jiných semitských jazyků, i toto je velmi hustě psaný rukopis, ignorující nepřízvučné samohlásky a slučující dva či tři znaky do jednoho. Díky tomu byl překlad dosti obtížný. Jako tomu je u příbuzných hebrejských, arabských a syrských jazyků i v Durijaku se píše zprava do leva. Když jsem spolu s Alanem Noursem cestoval v roce 1967 do Indie (Můj jediný cíl by nashromáždit materiály pro mou novou knihu Velká města starověku) zdrželi jsme se několik dní v Bagdádu, abychom se mohli podívat na rozvaliny Babylonu a Ctesiphonu. Při nákupu starožitností pro domácí sbírku jsem byl osloven iráckým generálním ředitelem starověku. S nímž jsem udržoval písemný styk ohledně fotografii archeologických míst. Tento muž měl rukopis na prodej. Byl to nečekaný návrh zrovna od tohoto muže, když uvážíme, že irácká vláda trestala jakýkoliv neautorizovaný export archeologických materialů hrozivými tresty, a většina zaměstnanců tohoto oddělení dělala svědomitě svou práci. Otázal jsem se tedy na tuto skutečnost, ale dostalo se mi jen zdvořilého vyhnutí se odpovědi. Můj kontakt řekl, že se jedná o zajímavou kuriositu, pro kterou jeho oddělení nemá pražádného využití. Chci to nebo ne? Jakmile se zdála cena rozumnou a férovou, za něco co se brzy mohlo odhalit jako bezcený kus papíru, aspoň to mohla být ale humorná podložka pod kafe. Koupil jsem ho zabalený. Cestou Beyrutem domů jsme na rukopis jedinkrát nepomyslel. V Beyrutu mám pár přátel. Jeden je úspěšným turistickým průvodcem, jehož jméno ze zcela zřejmých důvodů nebudu zveřejňovat. Když se onen přítel dozvěděl, že jsem v Libanonu, celý večer jsme spolu strávili. Můj přítel, jak já říkám má mnohem objektivnější a rozumnější pohled na israelsko arabský konflikt než je obecně přijímáno v arabských zemích. Tentokrát cítil, že staré přátelství převáží každou oddanost arabské věci. Protože měl můj známý mnoho kontaktů skrz naskrz islámským světem, byl tudíž dobrým zdrojem klepů. O této příležitosti mi řekl, co se doslechl o mém spisu. Prodej byl autorizován a vysokých úrovních Generálního direktorátu. Málo známý spis Duriak byl nalezen kopáčem v hrobkách poblíž vesnice Duria. Poté se klikatými cestičkami dostal až do rukou Generálního direktorátu starožitností. Jednomu z předních Iráckých archeologů, mezinárodně uznávanému Ja’afar Babili byl svěřen překlad knihy do moderní arabštiny. Tento úředník hlásil že překlad dokončil skoro v tu chvíli, kdy začal … nebo skoro dokončil. Kopie Alhazredova proslulého Necronomiconu či Kitab Al Azíf, jak ho nazval. Původní arabská verse nebyla spatřena po mnoho staletí, ačkoliv pověsti o jeho existenci kolovaly v kruzích zasvěcenců po celou dobu. Ze studia rukopisu Babili vyvodil závěr, že se překlad datuje do 760 po Kristu. Datem, kdy vznikl originál, se považuje rok 738 po Kristu. Bablili také poukázal na to, že zatímco je rukopis obratně a s umem psán, vše se rapidně zhoršuje na posledních osmi stránkách, které jakoby písař psal ve spěchu či pod hrozným tlakem. To ještě nebylo známo, zda verse Duriak zahrnuje všechny původní arabské texty, nebo zda písař text zhustil, zkrátil či špatně pochopil. Babili po několika týdnech překládání zmizel. Nezbylo po něm ani stopy. Nebyly uvedeny ani žádné přijatelné důvody zmizení. Byl suchar, těžce pracující, svědomitý úředník a oddaný otec rodiny, tak jako tak byl pryč. Babiliho podřízený Ahmad ibn Yahya byl dočasně povýšen na jeho pozici. Také se zabýval překladem Necronomiconu. Ibn Yahya byl svobodným mládencem, bohémem, žil víc požitkářsky než jeho předchůdce, ale nikdy ho nikdo neobvinil z nedostatku oddanosti k jeho práci. Po dvou týdnech paní domácí ibn Yahyahy oznámila že slyšela výkřiky z jeho soukromého apartmánu v ulici Musa al Kadhim. Poté co paní domácí vstoupila do apartmánu kam si dopomohla universálním klíčem, našla byt prázdný. Už nikdy nikdo neslyšel o Ahmad ibn Yahayovi. Dalším iráckým učencem najatým na překlad byl profesor Yuni Abdalmajid z University v Bagdádu. Začal pokračovat tam, kde jeho kolegové z Generálního direktorátu váhali. Profesor byl považován za trochu výstředního, ale kolegové ho uznávali pro jeho brilantnost. Rozluštil tajemství před Sumerské Rawsnovi tabulky z Uru a také vrhl světlo na tmavá místa před sumerské mezopotámské historie. Profesor pracoval tři dny, kdy též zmizel. Žil sám v malém domku na předměstí Baghdádu v Kadmiyaa Discrict. Z toho důvodu nebyla jeho nezvěstnost odhalena hned. Když ale už poněkolikáté nepřišel do třídy, byla zavolána policie. V Abdalmajidově studovně byly nalezeny cákance krve na podlaze a na zdi, dokonce i na stropě, ale po nezvěstném profesoru ani stopy. Ač se jistě dalo najít racionální vysvětlení, podobnost s osudem legendárního Alhazreda byla více než zřejmá. Excentrický spisovatel popsal, že byl Alhazred pozřen neviditelným monstrem před zraky mnoha vyděšených svědků. S třemi zmizeními v řadě už se Generální direktorát chtěl konečně v klidu vyspat a svěřit rukopis komukoliv jinému. Navzdory výnosům z ropy je Irák daleko od definice vyspělá země a nemohl si dovolit takový odtok omezeného vědeckého personálu. V té době byl Direktorát pod vládou doktora Mahmoud ash Shammari oddaným, nerad bych řekl násilným, nacionalistou. Mezi Arabskými státy a Israelii se stupňovalo napětí. Spojené státy se stávaly čím dál tím nepopulárnějšími v Iráckých politických kruzích, protože se šířily domněnky o jednostranné podpoře Israele a doktor ash Shammari byl jedním z nejextrémnějších anti Američanů. Jeho plán byl propašovat rukopis do rukou Američanů. Pak pakliže by přišla šestidenní válka, kterou předvídal, a co se nakonec stalo. Měl být rukopis odeslán do Ameriky aby způsobil utrpení americkým učencům. Doktor ash Shammari chtěl poškodit každého američana, jako spravedlivou odplatu proti zločinům vůči Arabii. Kdyby amarická vláda náhodou změnila politiku vůči Arábii, což bylo nepravděpodobné, iráčané mohli utrousit pár slov za jejich americké kolegy a tak je spasit před osudy doktorů Babili ibn Yahaya a Adbalmajida. Tak jsem se dozvěděl historii mého nákupu. Přítel mi radil ať knihu zničím, já se jen na jeho očividnou obavu ušklíbl. Nakonec to já byl známý desítky let svou neústupnou racionalitou a materialismem, bez kterékoliv víry v bohy, duchy, démony či jiná strašidla. Znal jsem narážky na Necronomicon z příběhů H.P. Lovecrafta, ale nebyl jsem sto připustit skutečnost že jeho Prastaří a nebo jiné z nadpřirozených entit nejsou fikcí. Vlastně jsem dlouho nevěřil ani v Alhazredův zlověstný Necronomicon. Nechal jsem za sebou Beyrut s pocitem tikající bomby v mých zavazadlech. Zpátky doma, jsem pomalu začal přemýšlet co si počnu s mým malým hrozivým spisem. Nemohl jsem to přeložit sám, nebyl jsem žádným sémiotikem. Vše co umím je říct několik vět naučených z toulky Arábii. Nakonec jsem se s kolegy rozhodl uveřejnit přesnou kopii originálního rukopisu, který teď držíte v rukou. Pokud se někdo rozhodne pokoušet osud doktora Babili ibn Yahayai a Abdalmajida. Byl varován. Můj jediný další návrh je. Zatímco zmizení iráckých vědců bude pravděpodobně věcí náhody, z hlediska střízlivého pozemského vysvětlení. Rozumně založený člověk musí být připravený i na důkazy, které popírají jeho starobylou víru. Předpokládejme že je tato kniha opravdu Necronomicon a že je vskutku možné přednášením kouzel v ní obsažených vyvolat entity z venku. Za tohoto předpokladu lze možná odpovědět na zmizení iráckých vědců, kteří při překladu nevědomě předčítali pasáže, jak je psali. Právě proto možná měla kouzla účinek a duchové se zjevili jako kdyby byly záměrně vyvoláni. Ale protože tito vědci postrádali arkánům znalostí, požadovaná k tomu aby měli bytosti pod kontrolou, oni zničili bezděčné kouzelníky. Pakliže nějaký čtenář by byl tak ukvapený a chtěl znovu začít s překladem, apeluji na něj, aby nepohyboval a nemumlal rty až začne překládat. Všichni známe lidi kteří si v knihovně mumlají když čtou, ale nikdy předtím nebyl tento přestupek tak tvrdě potrestán jako byli potrestáni doktoři Babili ibn Yahaya a Abdalmajid.
Spraguc de Camp S.S.France na širém moři březen 11. 1973 taktéž vyslovováno Douria, Douriyya &c. Jméno Alhazred je zkomoleninou ztraceného originálu který předcházel mnoha jazykům než došel současné formy. Philatas vyslovoval jméno Amdbnl Alcazrhnd. Jehož původní přepis mohl být Abdallah Zahr ad Din nebo Služebník boží Květina Víry. Pro existující vydání Necronomiconu vyhledejte H.P. Lovecraft Historie a chronologie Necronomiconu a v publikaci Marka Owingse Necronomicon study.„
První Necronomicon, Sussexský Manuskript
Cultus Maleficarum
in Libri quattour
Sussex — mdxcviii
ex hyms Baronis Fredericus Primus
- Necronomicon. Unto English transcribed by this thy
servant and taken from ye olde Latin text of Celsus
Olaus called Wormius whych ye story relates is out of an olde
manuscrit by Abdul-al-Hazred who learnt of wondrous mysteries
and horrific secrets when he slept by fabled Irem in ye
desert. Herein are told of ye dread Cthulhu and His Old
Ones, of Azathoth, of ye legions of darkness, of ye glories of
R’lyeh, of ye secrets of ye rites, of Him Who Waits Dreaming . . .
Po Lovecraftově smrti došlo k vakuu, otec Nového Mýtu byl mrtev a s ním i Abdul Alhazred. Naštěstí se však našli amatérští fanoušci, kteří začali tvořit vlastní ideje Necronomiconu. Dnes nadržené fanynky píší fan-fiction pro Twiglight (50 odstínů) dřív se psal fan-fiction Mythos, jo, doba je zlá. Úplně prvním Necronomiconem je Sussexský manuskript (1940-, jinak zvaný Cultus Maleficarum, název očividně inspirovaný Maleus Maleficarum, kladivem na čarodějnice.
Autorem spisu byl Fred L. Pelton of Lincoln z Nebrasky, velký fanoušek Mythosu, za svého života napsal kromě Sussex Manuskriptu i A Guide to the Cthulhu Cult a nepublikované eseje o předlidských jazycích a A Complete Survey of the Cthulhu Mythos.
Kniha je o úctyhodné rozloze 80 stran a vypráví historický příběh, uctívačů Elder Gods, kteří se později stali heretiky a začali uctívat Great Old Ones.
Původní umělecky ztvárněný manuskript plný iluminací a precizně vázaný, poslal Pelton Augustu Derlethovi. Byl prací nadšen tak že Sussex Manuscript užil ve své povídce The Gorge Beyond Salapunco a slíbil Peltonovi publikaci u Arkham House. Kolegové z Arkham House se však vyjádřili následovně: „Je to vážně dobrý exemplář svého druhu, ale nestojí zato. Je to v podstatě převyprávění Mýtu Cthulhu a to je ten hlavní problém. Nepřidává nic nového, co by už nenapsal Lovecraft a celé je to takové nešťastné mrhání času. Druhý problém je, že tak detailní rozpracování mýtu působí směšně. Je jisté, že jde o poctu obrazotvornosti HPL, ale naším hlavním upřímným cílem by mělo být zachovat mýtus, jak ho stvořil HPL a nepovzbuzovat k dodatkům, změnám a rozkolům jiné autory.“ (November 17. 1946)
Osud Peltonova manuskriptu je velmi podobný mýtům o pravém Necronomiconu. Poté co byl Manuskript zamítnut, se krásně psaný rukopis ztratil.
Edward Paul Berglund nynější editor internetového Netherreal a Nightscapes magazínu ve článku Co byl Sussexský manuskript? Dále odkrývá příběh rukopisu. Paul říká, že se v 60 letech snažil od Derletha získat manuskript pro amatérský magazín Anubis vydávaný Golden Goblin Press of Arlingto:
Všichni ho ujišťovali, že rukopis za to nestojí. Že je to takový kočkopes mýtů HPL a následovníků, který má zaplnit mezery. Snaha obrovská, ale chybělo nadání. Navíc Pelton užíval citace z knih, které patřily pod Arkam House a ten odmítal povolit publikaci, problémy s copyrightem jsou starší, než by se soudilo.
Jak je vidět, tak Derleth podlehl nátlaku svých kolegů z Arkham House. Paul se tedy smířil s faktem, že Sussexský manuskript nikdy neuvidí. Až v roce 1971 když byl v Knihovně kongresu, jej napadlo kouknout do telefonního seznamu. V Nebrasce našel Fredericka L. Peltona. Urychleně mu napsal dopis. O dva týdny později dorazil dopis od Johna T. Peltona, syna Freda L. Peltona. John řekl Paulovi, že jeho otec zemřel v roce 1950. A též, že vlastní Sussexský rukopis, avšak nekompletní. Z 4 kapitol měl pouze první tři a z čtvrté jen úvodní stranu. Manuskript byl v kůži vázaný s rozměry 12″ x 19 ½.
V tom samém dopise John zmínil, že má kopii i otcovi knihy, která nesla prostý název The Cthulhu Mythos. Kniha byla rozdělena do 4 částí. Jazyk a literatura, Základní vzorce Mýtu, Kultismus Mythosu (historie a rituály) a poslední část, Kultismus dnes. Paul byl plný entusiasmu, a požádal Johna, zda by mu neposlal práci okopírovanou. Poprvé dorazila Paulovi jen prázdná obálka, nejspíše obsah někdo ukradl. Až druhý pokus byl úspěšný a Paul svíral v rukou. A Complete Survey of the Cthulhu Mythos by Fred L. Pelton. Kniha byla napsána na knižní papír a vázána v černé látce. Rozměry měla 6 5/8″ x 10 1/2″ x 7/8″ a název THE CTHULHU MYTHOS byl vyražen zlatě na hřbetě.
Při zběžném pohledu Paul našel citace ze Sussexského manuskriptu, ale všiml si, že ne zcela souhlasí s tím, co je v manuskriptu obsažené. Byly tam rozdíly v citacích, které použil Lin Carter a v těch, které byly užity ve dvou Peltnových knihách, skoro se zdálo, že jde o jinou verzi Sussexského manuskriptu, toho z kolekce Augusta Derletha. Pokud je tolik nepřesností v citacích z manuskriptu, jak nejspíš dopadly citace z povídek Cthulhu Mythosu a okultních knih? Byly také tak podělány?
Následující citace jsou z původního Sussexského manuskriptu, první je upravený Lin Carter, a druhý se objevil u amatérského vydavatelství Esoteric Order of Dagon.
Not unknowingly did ye wise ancients do their magic by ye circles for it is of old lore that ye ring did evoke and conjure him who is nameless. Only when ye fools forgot ye memory of them did ye power of magyck fail; only when fools lost ye names did ye legends fade and men neglect them. Ye names were ye keys and they were lost. 10
The following is the introduction from the manuscript, Cultus Maleficarum, by Baron Frederic I, published in Sussex, England in 1598. The noted occultist, Pierre de Hammais, is currently at work transcribing and editing this manuscript for publication. It is hoped that the future looks as bright for the Silver Scarab Press, as it does now, for this manuscript is tentatively scheduled for publication there.
AL NECRONOMICON
Unto English transcribed by this thy servant and taken from ye olde Latin text of Celsus Olaus called Wormius whych ye story relates is out of an olde manuscript by Abdul-al-Hazred who learnt of woundrous mysteries and horrific secrets when he slept by fabled Irem in ye desert. Herein are told of ye dread Cthulhu and His Old Ones, of Azathoth, of ye legions of darkness, of ye glories of R’lyeh, of ye secrets of ye rites, of Him Who Waits Dreaming . . . 11
Paul spolu s Ericem Carlsonem a Victorem Borutou začal pracovat na korekci citací a na možném vydání. Roku 1973 The Mirage Press představil připravovanou knihu jako A Guide to the Cthulhu Cult.
Paul se zeptal Johna, zda otec nenapsal ještě nějaký spis, John opět potvrdil. Etymological Considerations of the Cthulhu Mythos and Ursprung u. Entwicklung des arkandischen Sprache, by L.R. von Erhlich (Discussions of the Arkand Language, sepsané roku 1945. John však vyřkl obavu, že spis již neexistuje.
Complete Survey of the Cthulhu Mythos Pelton dokončil roku 1946. V tomto díle Pelton vyřkl ideu, že všichni bohové Mythosu byli pouze mimozemské bytosti, které osídlily Zemi a po úsvitu lidstva jejich členy člověk uctíval jako bohy. Toto je úsvit Danikenovské a Sitchinovské teorie.
Sussexský manuskript nikdy nebyl vydán v kompletní podobě. Prvně se objevil v neúplné podobě vytištěn roku 1989 ve speciálním vydání Crypt of Cthulhu. Robert M. Price vydal již zmiňované tři kapitoly a jednu stranu čtvrté roku 1996 v Necronomiconu od Chaosium. Co však bylo náplní zbytku knihy? To se nikdy nedozvíme.
A co říká o Sussexském manuskriptu sám autor? „Pouze ještě jeden text, který můžeme s jistotou připsat na vrub kultu, vyšel na světlo světa. Je jím Sussexský manuskript. Nový výzkum naznačuje, že původní latinský název zněl Cultus Maleficarum, naneštěstí se latinský originál nepodařilo dohledat. Zde přítomná verze může být překladem nějaké rané latinské verze. Avšak pro 16 a 17 století není až tak neobvyklé, abychom našli anglicky psanou knihu s latinským názvem.“
Cultus Maleficarum, as it will be called throughout this work, is written in the form of an illuminated manuscript, with elaborately decorated text. The pages measure twelve by nineteen and one half inches. The text has been written in double column, in Gothic black-letter. The manuscript contains four books: the first deals with the Mythos up to the time of the Coming of Cthulhu, the second with that Reign of Cthulhu and his overthrow, the third with the rites and ritual of the cult, and the fourth is a book of prophecy. It is now well established that the Sussex Manuscript will rank with the dreaded Necronomicon as one of the most reliable and detailed texts concerning the Mythos. The author of this masterpiece is unknown. The title page, which bears the date 1598, also contains a dedication to Baron Frederick I, who, it is supposed, was a leader of the cult. No further data is available at this time.“
Kromě Derletha užil Sussexský rukopis v povídce The Horror i the Gallery i Lin Carter, autor druhého nejdelšího Necronomiconu, o kterém teď bude řeč.
Carterův Necronomicon Johna Dee
„Pokud Necronomicon existuje, bude to paperback s předmluvou Lina Cartera“
T.E.D. Klain
Lin Carter, celým jménem Linwood Vrooman Carter (1930-1988) byl spolus s Peltonem prvním z takzvaných Mythos učenců.
Lin Carter přispěl svou studií Lovecraft: A Look Behind the Cthulhu Mythos, kde se zabývá kritikou Lovecraftova díla a jeho životem. Z našeho hlediska je však zajímavý hlavně, protože se snažil zachytit Lovecraftovu vizi Necronomiconu a převést ji na papír. Lin byl opravdový učenec a ze studie Lovecrafových dopisů a tvorby vytvořil kostru.
Lovecraft zmiňuje v dopisech čtyři putování, která mají být součástí první knihy Necronomiconu. Tato putování začal dle dohadů psát Carter již v 50. Letech, kdy ukázal pár stran svého Necronomiconu fanouškům na fantasy conu. Později když psal Lovecraft: A Look Behind the Cthulhu Mythos, začal psát již známou sérii vyprávění. Carter rozvíjí tuto myšlenku v povídce Zoth-Ommog, kde hlavní hrdina studuje Necronomicon a vysvětluje o čem je první kniha: „putování obsažená v první knize byla osobní postřehy z Alhazredova mládí, obsahovala různé záhadné zážitky a okultní experimenty“. Carter později vysvětlil, že mají putování fungovat jako lekce čtenářům Necronomiconu, s morálním ponaučením. Příběhy končí vždy dost podobně. Alhazred je k smrti vyděšen a poznamenán tím co uzřel. Robert M. Price do posledního vydání, jak píše, doplnil dvě putování, ale tak nějak to není pravda, doplnil pouze jedno. Žel není to jediná chyba tohoto vydání.
Carterův Necronomicon je tedy rozdělen do čtyř částí. Kniha putování, Kniha příprav, Kniha bran, kniha odchodů. Kniha příprav je z okultního hlediska asi nejzajímavější. Carter radí, aby mág chodil meditovat na opuštěné místo, kdy provádět rituály a o boji mezi Great Old Ones a Elder Gods. Je zde patrný vliv Hay Turner Longford Wilsonova Necronomiconu o kterém si řekneme později. V pasáži Časy o období kdy jich pozorovat nacházíme téměř stejnou pasáž jako v Hay Turnerově versi. Je zde přidán Éter a Cthulhu je opět považován za živlu vodního. Dle Carterovi verse Cthulhu velí všem mořím a může dát praktikantovi poklady. Tohle je spíše práce Taťíčka Dagona.
Můžeme si povšimnout, že zde dochází k jednomu důležitému bodu. Carter musel svůj Necronomicon psát od 50. Let a postupně jej doplňovat. Simonův Necronomicon je vkusně zakomponován do kapitoly III. Knihy O znameních Hnaa, kterých je 50. Jsou to znamení Kthanida jinak zvaného Nodens a do Chaldeje je přinesl Zoroaster (Zarathuštra) jako 50 jmen. Paralela na 50 jmen Mardukových ze Simonomiconu je do očí bijící. Pojítek na Hay Turnera je více, v textu se objevuje Scimitar Barzaie a Runy Nug-Soth, tak známé prvky Hay Turnerova Necronomiconu.
Problém Carterova Necronomiconu je, že nestihl svou práci dokončit. V dostupném textu jsou odkazy na Knihu rituálů, která však nikdy nespatřila světlo světa, ač Tani Janstag tvrdí, že části existují.
Carter byl systematizér a syntetizátor Cthulhu Mythosu, tam kde docházelo k rozporům, tam Carter přišel s řešením. Například Elder Sign v podobě Lovecraftově („větvička“), zcela jiný než Derlethova verse (pentagram s okem) spojil tak, že do oka vložil Lovecraftovu větvičku. Snažil se vypořádat s enormním novodobý mýtem, každý kdo se o to pokouší, uzná, že to je zatraceně těžká práce (sám píši Necronomicon tak aby spojil všechny prvky). Carter nejspíše chtěl do své knihy i začlenit Sussexský manuskript a další díla. To však nestihl, protože roku 1988 zemřel a s ním další Necronomicon.
Zkáza Yakhtooba byla prvně publikována roku 1971 v The Arkham Sampler. Jeho ucelené dílo se dostalo k veřejnosti až po smrti díky speciálnímu vydání Crypt of Cthulhu. Reprintu se dočkal roku 1996 a 2002. V druhém vydání však došlo k chybě a poslední strana Carterova Necronomiconu chybí.
Ač se jedná o jeden z nejobsáhlejších Necronomiconů, praktikantovi nemá moc co nabídnout, celý text je takový sterilní, ač jsou zde i naprosto jasné tendence pro zdání manuálu na duchovní cestu, Lin prostě magik nebyl a tak je Linův Necronomicon stejně jako jeho další fiktivní práce Book of Eibon nebo životopis Eibonův a mnohé další, jen kuriozitou, která se hezky vyjímá v knihovně a trochu vám utřídí Mythos.
© Koubič Šíření jakýchkoliv materiálů z těchto stránek je možné pouze po osobním souhlasu autora.
