Koubic-Sytes

Po zástupu článků, které jsem vydal na všech zapadlých koutech internetu, jsem si po letech uvědomil, že jsem vlastně nikdy neřešil samotnou iniciaci do proudu Mythosu. Určitě ne do větší hloubky. Rozhodl jsem se to tedy napravit a napsat takový osobní postoj k tomu, jak může vlastně člověk spadnout do spárů kosmických hrůz. Ty se kosmickými hrůzami zdají do momentu, kdy s nimi začneme hlouběji spolupracovat, pak jsou spíš jak Totoro, nebo jiná chlupatá přítulná koule, možná s trochou toho slizu. Tohle bude takový otevírák, který vás provede praktickou iniciací v článcích příštích.
Jak se říká: sovy nejsou tím, čím se zdají být, ani Cthulhu Mythos není takový, jak ho laická veřejnost bere, ale o tom až později, nejdřív k zásadním otázkám. 

Co že je to ten Cthulhu Mythos?

První co je vhodné definovat: Co je vlastně Cthulhu Mythos? Necronomiconský proud, Extraterestriální gnóse, nebo Lovecraftovská magie (názvů je mnoho, ale nuance jsou zanedbatelné, nebo žádné, prostě se tomu říká pokaždé jinak, protože se na názvu cthulhtisté nedhodli.). Otázka, zdá se být jednoduchá, ale odpovědět na ní, to už tak snadné není.
Problém je, že Cthulhu Mythos nemá žádnou definovanou strukturu, je nestálý, živý a proměnný. To je jeho velká výhoda a můžeme se jen modlit, aby nedošlo k rozšíření nějakého dogmatického přístupu a kánonu: „Cthulhu má osm chapadel, ne sedm, ne devět, přesně osm a kdo řekne něco jiného, ten bude hozen do nejhlubší jámy!“ Přístup ke Cthulhu Mythosu se liší de facto mág od mága a ani v rámci velkých Cthulhianských řádů nelze říci, že by se razila jediná správná cesta. Žádná jediná správná cesta totiž není. Cthulhu Mythos je z velké části zaměřen na osobní vývoj praktikanta, jeho vnitřní vesmír- mikrokosmos/ psychokosmos. Teologické debaty, kolik shoggotů se vejde na špičku jehly, jsou sice super v alkoholovém opojení, ale pro lásku Azathothovu, každý máme jiný mikro/makrokosmos a tak i počet shoggotů na špičce jehly se bude praktikant od praktikanta lišit. Proto se poznání říká osobní gnóse, protože je prostě osobní. Cthulhu Mythos je právě na osobní gnósi a sebepoznání přímo stavěný.
V zásadě lze Cthulhu Mythos definovat jako transyuggotský (transplutonský) magický směr, který se probral k životu při nástupu Nového Aeonu. Transyuggotský se nazývá, protože vyvěrá z poza Pluta, tedy z poza zmapované sféry planet. Yuggoth je v tomto případě poslední planetou a tento pojem se bude měnit s poznáním naší Sluneční soustavy, která je, jak zjišťujeme, stále složitější.
Mythos je na první pohled nelidský, nezemský, ale jen do momentu, kdy si uvědomíme, že i my jsme součástí rozlehlého nekonečného kosmu. Mythos boří hranice mezi člověkem a kosmickými dálavami, které se najednou zdají známé a blízké. Vždyť i člověk vzešel z kosmické prázdnoty a z hvězdného prachu a jednou se tam i navrátí. Kosmický prach jsi a v kosmický prach se obrátíš.
V dnešní době se ona hranice mezi Zemí a zbytkem kosmu úspěšně tříští. Trend začal v roce 1969 přistáním na Měsíci. Pokračuje velkolepými plány na kolonizaci Marsu. Nebude to lehká záležitost, první cestovatelé budou muset snést psychický teror a kosmický horor, který si nedovedeme představit, ale pokud se zadaří, těžiště našeho bytí se konečně přesune, když ne do středu Galaxie, aspoň do středu naší Sluneční soustavy. Co udělá evoluce s kolonizátory, marťany po pár stoletích? Moc lidskosti v nich asi nezůstane. Až se na Marsu narodí první dítě, vznikne první zdokumentovaný mimozemšťan, zdánlivě titěrná událost bude mít extrémní symbolický dopad a Mythos se zase o něco víc probudí.
Lovecraft toto oproštění od rodné hroudy ve svém díle celkem trefně demonstruje. Mytičtí bohové a démoni se v díle postupem času transformují spíš do mimozemských bytostí nad rámec našeho chápání a uvažování, než do bohů a démonů. Jak to z magického hlediska uchopit? Uvědomuji si, že pojem mimozemské bytosti může zavánět X-Files, ale nesmíme celou záležitost brát úplně doslovně. Bytosti Mythosu jsou mimozemské, nejsou to bohové sedmi planetárních sfér, tedy tradičního konceptu, ale celého kosmu, nebo spíš kosmů, pro které je Sluneční soustava někde na kraji jedné z miliard galaxií asi tak důležitá a zajímavá, jako pro nás vilejši na zadku plejtváka plujícího poblíž Japonských ostrovů.
K posunu vědomí lidí za hranice zemské atmosféry už dochází, jako příklad můžeme vzít transformaci mýtu o jezinkách do fenoménu takzvaných únosů mimozemšťany. Zakládání bizarních vesmírných kultů: vesmírných lidí, hybridů, scientologů se zlobivým Xenu za bukem i globální hysterii o mimozemském působení a arcehoastronautech. V podstatě se dá říci, že s tím, jak daleko ze Země dohlédneme, s tím na nás i doléhají silněji a razantněji kosmické síly. Nejdřív se věřilo, že existuje pouze naše Sluneční soustava, pak, že naše Galaxie a teď to vypadá, že ani náš vesmír není tak unikátní, jak jsme si mysleli. Mágové by neměli být zkostnatělý a těchto moderních poznatků prakticky využívat, v případě Cthulhu Mythosu to je přímo žádoucí. Tyto kosmické emanace z dosud neznámého vesmíru, to je pravá esence Mythosu.
Nic z toho, co lidstvo v posledních desítkách let postihlo, by nebylo nejspíš možné, bez působení Nového Aeonu. Cthulhu Mythos, idea toho co představuje, ač to bude znít asi trochu egoisticky, je dalším evolučním krokem v mystice a magii. Svět i my jsme se změnili, proto se mění i božstva. Je to logické, přirozené. Zarážející by byl spíš pravý opak. Bůh písařů neexistoval, dokud nebyli písaři, bůh rybolovu, dokud se nezačalo lovit. Cthulhu Mythos pouze předkládá novou formu víry, která dokáže rezonovat s moderními poznatky o kosmu, životě a tak vůbec bez zádrhelů. Kdo ví, k čemu se budou jednou modlit generace marťanských kolonizátorů, kteří nebudou k Zemi vázáni jinak, než zaprášeným rodokmenem. A jakou víru budou mít první mezihvězdní mořeplavci? Jsme prostě na začátku něčeho úžasného, nepředstavitelného a pro lidstvo neznámého, ale ne destruktivního nebo negativního.

Mám chapadla?

Tuším, že neznám jediného kovaného cthulhtistu (tedy ne někoho, kdo odešel od Twailightu ke Cthulhu protože to je prej cool), který by neprošel typickým Voláním. Pokud voláte první, nejspíš bude linka odpojená, nebo obsazená.
Žádný typický scénář neexistuje. Každý slyšel Volání trochu jinak, ale ve většině případů se zážitky až nápadně shodují. Volání většinou přichází v době, kdy nemáte o nějakém Lovecraftovi, Necronomiconu, nebo Cthulhu ani potuchy. Ke kontaktu dochází skrze nesmírně živé sny. Do normálního snového prostředí začnou procházet nezemské, amorfní masy, které se noří z podzemí. Je to povstání R’lyehu s Cthulhu uvnitř vás. Čehosi nezemského, co se ve vás probouzí, vyplouvá to z nevědomí a transformuje vás to (Cthulhu Mythos se zaměřuje na transformaci. Evoluce, nebo zdnálivá de-evoluce je jedním z nosných témat Lovecraftových příběhů. Práce s Mythosem člověka pozmění psychicky, ale i fyzicky). Často nechybí ani neartikulovatelné pazvuky ozývající se ze všech stran – cthuvian.
Když je poté člověk konfrontován s nějakou typickou Cthulhu Mythosáckou rekvizitou, jako je Necronomicon, dojde k fascinaci. A následně úžasu, když zjistíte, že váš nejsilnější sen už někdo skoro sto let zpátky napsal.
Pokud jste si fází Voláni neprošli, bylo by určitě zajímavé zjistit, jak se vám v proudu daří, v tomto ohledu mám mezery, proto se neváhejte ozvat.

První kroky

Na Volání můžete odpovědět. Navázat kontakt a dát se na cestu, která v mnohém připomíná osudy postav z Lovecraftových příběhů. Hlavní branou do Mythosu jsou povídky H.P. Lovecrafta, který, jak se dá předpokládat, byl první, kdo podstoupil v nám zmapované historii kontakt.
Pokud si rozebereme chronologicky jeho dílo, tak první, s kým se Lovecraft setkal, byl Dagon. Stalo se tomu tak v roce 1917, pár let po Lovecraftově nervovém zhroucení, kdy se dal dobrovolně na dráhu poustevníka. Ze svého domu vycházel pouze v noci, na krátké procházky po Providence. Právě povídka Dagon ho dostala do povědomí tehdejších milovníků makabrózní literatury. Dagon je inspirovaný Lovecraftovým snem: „Hrdina-oběť je z vsát do bahna a přesto se dokáže plazit! Vytrvale se prodírá ohavným bahnem, ačkoli se na něj lepí. Vím to, protože jsem to celé ohyzdné plazení snil a ještě teď cítím to bahno, jak mne táhne dolů!“ Má stejné prvky, jako pozdější The Call of Cthulhu (1926). I zde se objevuje prastarý ostrov, který se vynoří z černého oceánu, později nazvaný R’lyeh. Dá se tedy říci, že Dagon je paralelním příběhem, který se odehrává na samotném ostrově R’lyeh. Z pohledu psychologického pak jde o ono Volání Cthulhu/ Dagona, které Lovecrafta vyslalo jedinečným literárním směrem. A důvod, proč tohle čtete.
Můžeme se handrkovat, zda je Dagon a Cthulhu jedna a tatáž bytost, ale to je pro naše účely momentálně nepodstatné. Dagon reprezentoval v Chaldeji velmi důležitého emisara z hvězd. Podle mýtu Oannes/ Dagon/ Enki přišel na zemi, aby člověka učil. Dagon/  Cthulhu je tedy první branou, kterou praktikant projde. První kontakt, který jako v případě babylonských mýtů učinil člověk na pláži, když se z temných vod Erythrejského moře před ním vynořili annedotos v čele s Oannesem a nabídli dar moudrosti, písma a kultury. Ten moment, kdy se ze špinavé opice stal civilizovaný tvor.
Jenže jak chcete porozumět slovům „bohů“? Proto je tu jejich posel a hlas, Nyarlathotep-druhá pomyslná brána. Když se na bytosti Mythosu podíváme z tohoto úhlu, není divu, že druhý, s kým se Lovecraft setkal, byl právě on v roce 1920. Lovecraftovo setkání s Nyarlathotepem bylo bouřlivé, ve stejnojmenné povídce je „unesen“ do oblak a tam jsou mu promítány záznamy z jiných planet a slunečních soustav. Celému představení velí podivný muž, Nyarlathotep. Je tlumočníkem toho, co se nám snaží bohové říci, je to filtr, jejich slova přenáší do nám uchopitelných rámců. Je to ten, kdo Cthulhu dal vyslovitelné jméno, ten kdo dal Cthulhu uchopitelnou formu. On je intelektem kosmu, vědomím hvězd v nám stravitelné formě. Zároveň je strážcem prahu, tím kdo uděluje přístup do dalších komnat kosmického vědění. Jinak je to sympatický chlapík, který nemá příliš smysl pro humor.
Toto jsou první dvě bytosti, které jsou pro samotný vstup do Mythosu důležité. Zbytek cesty už nemusí být přesně nalinkovaný. O nezmíněných bytostech Mythosu jsem se už mnohokrát rozepisoval dostatečně obsažně, proto případné zájemce odkazuji ke starším pojednání.
Z toho co vidíme, jsou bytosti Mythosu staré jako sám multi Vesmír. Můžeme je chápat jako manifestace kosmu a manifestace určitého vesmírného cyklu, který se v nás probouzí. Podobný cyklus už tu byl a člověk díky němu zažil obrovský kulturní i technologický boom, přesně to, co můžeme vidět dnes. Vše má svá pro a proti: jaderná elektrárna-good/ atomovka-bad, mezinárodní vesmírná stanice-good/ orbitální laser namířený na Prahu-bad, internet-good/ ztráta soukromí-bad, chapadlaté porno na internetu – good / gerontofilnífekální porno na internetu – bad. Mluvit o bytostech Mythosu jako o špatných, je jako říkat, že pokrok je špatný. Pokrok je prostě pokrok, kam nás uvrhne, to už je jen na nás. To, že jsme si za svou krátkou dobu civilizovanosti odjebali planetu po nohama, to už je věc jiná a svědčí spíš o naší neschopnosti, než o „špatném“ vlivu těch z hora.

Menší odbočka

Vizuální podoba bytostí není fixní. Nyarlathotep se nám zjevil jako černý řidič limuzíny, bytost v kápi nebo uschlá větev, ale forem má mnohem víc. Tak je to i s ostatními z party. Jejich snové obrazy se mohou přelévat, jsou nestálé, tak jak Lovecraft popsal-amorfní. Proto není třeba lpět na zažitých představách. Pokud se vám bytosti Mythosu ukážou, budete to vědět, ať by byla jejich forma jakákoliv.

Kterak s chapadly pracovat?

Značná část Mythosu vychází ze snové práce, celý Mythos je na tom založený. Proto techniky lucidního snění, astrální projekce a transu jsou tou nejužívanější a nejefektivnější metodou, jak počáteční kontakt pohodlně navázat. Praktický návod bude pravděpodobně úvodem do praxe v jednom z příštích článků.
Pokročilejší metodou je stará dobrá evokace, mnoho praktiků tvrdí, že to v Mythosu nejde, ale mýlí se, jde to a je to docela hukot. Na Mythos fungují veškeré tradiční postupy a disciplíny, ale důležité je si nejdříve vybudovat náležitý, zdravý, láskyplný vztah. Na nějakého kripla mávajícího při evokaci hrozivě mečem, který s nimi předtím neprohodil ani slovo se můžou leda tak vysrat. No, oni se vlastně vyserou na kohokoliv, kdo by chtěl před nimi mávat hrozivě mečem.
Mythos je však specifický svým spojením s uměleckým vyjádřením. Cthulhu Mythos přímo říká, skrz umění se manifestujeme, skrz písmo žijeme a předáváme naše vědomosti. Na světě neexistuje směr, který by byl tak spjatý s uměním, jako právě Cthulhu Mythos. Proto je pro práci možné využít veškeré kreativity, kterou v sobě máte. Psát povídky, malovat, plácat idoly z hlíny, představivosti se meze nekladou.
Také si piště vlastní Necronomicon, jak praví staré přísloví: Necronomiconů není nikdy dost. Momentálně něco přes stovku vydaných ve všech možných jazycích světa. Publikujte své Necronomicony, protože jak jsem řekl, Necronomiconů není nikdy dost. Každý Necronomicon je osobní zkušeností, všichni jsme tak trochu sha’ir majnun – šílení básníci, jako Alhazred a zapisujeme a ukotvujeme své poznatky. Není větší zpovědi cthulhtisty, než skrze jeho osobní Necronomicon, dílo jakéhokoliv tvaru a formy, které za sebou zanechá je to další střípek do živoucí skládačky jménem Mythos.
Samotná iniciace tedy začíná ve snové sféře, ale pozdější praxe už je čistě individuální, lze uplatnit všechny známé techniky praxe i různě experimentovat. Podpořit ponoření do Mythosu lze následujícími praktikami.
Čtení povídek
Čtení díla H.P.Lovecrafta a pokračovatelů je asi bez debat. Avšak berte čtení těchto děl jako by jste četli v sumerštině Enuma Eliš na nový rok, tedy magicky. Lovecraftova díla jsou plná inspirace a skrytých motivů pro ty kdo hledají, vždyť sám HPL je psal podle svých snových zážitků. Čtěte pozorně a imaginujte co se v povídkách odehrává. Nejlépe je číst těsně před spánkem, ve stavu vyčerpanosti.
Psaní povídek
Psaním povídek dotváříte svět Mythosu a doplňujte o své ideie, zároveň tím utřídíte vlastní myšlenky. Nejsem jediný, kdo povídky používá z části jako syntetizátor, katalogizátor a plac pro presentaci vlastních výzkumů. Hodně autorů Mythosu to tak dělá a tím dostává Mythos ještě větší náboj.
Překlad povídek
Tohle jsem zjistil po té co jsem 48 hodin nespal protože jsem překládal Lovecraftovi povídky Horror v muzeu a Skrze brány stříbrného klíče. Nejen že jsem byl notně spánkově deprivovaný, ale též jsem na sobě zpozoroval nasátí překládaných informací. Překlad je dost koncentrovaná činnost, značně dlouhodobá, která se stává jistým druhem meditace. Informace tak přijímané jsou mnohem sugestivnější povahy.
Art otevření oka Cthulhu
Otevřením oka Cthulhu se rozumí získání dovednosti tvořit bizarní výjevy ze svých vizí inspirované Mythosem. Malba je taktéž koncentrovanou činností jako překlad.
Pokud se v jejich blízkosti budete pohybovat dostatečně dlouho a budete patřičně zajímaví, jedno z božstev vás přijme k sobě. V ten moment začíná intimní práce a dochází k nejniternějšímu propojení, které funguje 24/7.

Mystická cesta s chapadly

Mythos nepotřebuje žádný jiný systém pro své fungování. Nemusíte si memorovat staré bichle přetékající analogiemi, ani zdlouhavě meditovat nad Sefer Jecira a hledat v něm chapadla, najdete je nakonec všude, není to tím, že byste se zbláznili do té míry, že už je uvidíte všude, Cthulhu Mythos je propojený prakticky se všemi náboženskými, mystickými i okultními směry (podobný cyklus tu už byl), ale využívat je k jeho praxi je kontraproduktivní. Mnohem lépe se vám bude dařit s Mythosem, pokud odhodíte veškeré „nabiflované“ znalosti a necháte se unášet proudem, který, což pro mnohé bude asi šok, není magický, je mystický.
Rozdíl mezi cestou magickou a mystickou vidím v jistém nahlížení na své konání. Abych si vypůjčil moudro kabalistů – říká se, že od jisté sefiry už nelze konat práci magickou, pouze mystickou, jinak se mág už dál nedostane. Tak to funguje i v případě Mýtu Cthulhu. Magie je záležitost osobního prospěchu, ale Mystika je o spojení s božstvy a kráčení v jejich stopách. Možná to je hlavní problém, který mnoho praktiků, kteří Mythos jen prohlédli z rychlíků s tímto systémem má. Prakticky nikdo z těch, kteří nepraktikují Necronomiconskou gnósi nechápe, k čemu to je. Cthulhu Mythos není zaměřen na plnění tužeb, ale na osobní, duševní rozvoj a povznesení na novou úroveň. Nemá nic společného s démonologií, je to božská mystika.

Jak to sakra přežít?

Přístup, toť alfa a omega. Celý proud je naneštěstí zanesen bordelem nezasvěcených a tmářstvím. To první vzniklo, neboť většina těch kdo o Cthulhu Mythosu něco vypustili z huby, s ním nepracovala a tak nasekala hromady varování a přihodila dehonestaci na každého, kdo praktikuje, že je idiot. Idiot je ten, kdo píše o systému, který nepraktikuje. To jen aby bylo jasno. Druhá strana jsou samotní cthultisti, kteří kolem sebe rádi mají na oko auru temna a zla a za zavřenými dveřmi se mazlí s plyšovým Cthulhu a sledují Haiyore! Nyaruko-san. Takže vlastně téměř nikdo neřekne na rovinu, že o žádné zlo vůbec nejde. Ale to poznají jen ti, kdo do mají otevřenou mysl. Tak je to ale se vším. Berte Mythos bez předsudků a nestačíte se divit, kolik „světla“ v něm je.

Proč bych s tím chtěl vlastně dělat?

Když mě někdo jednou za uherák ukecá k tomu, abych někde o Mythosu přednášel, všichni si z mých přednášek většinou odnášejí: Nedělejte to, je to na hovno! To nepoukazuje na to, jak hrozně mrvím své poslání věrozvěsta, ale to, že ten systém vážně není pro každého.
Proč tedy vlastně pracovat s Cthulhu Mythosem?  Těžké je to pospat slovy. Vlastně se mi zdá, že je to nemožné a pro valnou část bude práce s Cthulhu Mythosem vnímána přinejmenším jako zhovadilost.
Cthulhu Mythos není zaměřený na náš svět. Nenabízí vám bohatství a slávu ani zástupy děr k zásunu, jako každý paperbackový grimoár v sekci osobní rozvoj a esoterika. Víc než magický směr je to směr mystický. Zabývá se naším vývojem za hranice uťáplé planetky v jedné z mnoha slunečních soustav. Snaží se nás evolvovat do nového stavu – do stavu, který je pro budoucí přizpůsobení prospěšný. Pomáhá nám pochopit, kdo vlastně jsme a adaptovat nás na vzniklou situaci, kdy se zbořily vesmírné prázdnoty a vystoupily z nich fascinující světy.
Staří bohové už nejsou potřeba, vyklidili prostor, aby se mohli vrátit ti, kteří vše nejspíš začali. Jak je vidět, z Necronomiconu nevzešlo nic co by bylo zlé, temné, negativní. To může tvrdit jen ten, kdo o Cthulhu Mythosu nemá ani tušení. Je to směr, který operuje s nastalou situací, možná je pro většinu nepraktický a nesmyslný, ale to je jen zdání. Jeho krása se nedá popsat ani tisícem slov, tohle pochopí jen ti, kdo uslyšeli Volání.
Někdy příště si řekneme, jak navázat první kontakt a jak ten kontakt prohloubit.
PS: Nedrbejte Yog-Sothoth na koulích