Tysonův přešlap nebo trefa do černého? Donald Tyson je celkem známým okultistou, který napsal mnoho knih o magii a praxi, mezi nejznámější Enochianská magie pro začátečníky, zajímavá kniha Sexual Alchemy, kde rozebírá soulož s egregory, a v neposlední řadě série knih o Necronomiconu, které jsou shledány značně kontroverzními.
Do hloubky jsem studoval jen dvě jeho Necronomiconské knihy a to Grimoár Necronomiconu a 13 bran Necronomiconu, Putování Al Hazreda jsem zatím jen letmo prošel a Sága Al Hazreda jsem velmi z lehka prolistoval (má to 660 stran, a ještě k tomu bez obrázků).
V tomto rozboru se budu věnovat právě Grimoáru Necronomiconu, který je klíčový pro uchopení Tysonova Mythosu, humorné je, že i přes jisté přešlapy jsem shledal Tysonovu versi jako nejvíce se snažící držet Lovecraftova Universa, protože Tyson důkladně zkoumal Lovecraftův Mythos, což se o jiných pseudookultistech v Čechách i ve světě dá říct jen těžko.
Základní gró Tysonova Mythosu, Genocida s požehnáním
Pokud bychom měli brát Tysonův Necronomicon vážně, tak nás nabádá k vyhlazení všeho živého na planetě, ne ve formě náznaků ale natvrdo. Pure the Earth! Mnohokrát jsem již předkládal kapitolu Tysonova Necronomiconu se jménem Padlá Zem spolu s kapitolou Pradávní v reevidované versi předkládám opět:
Pradávní
„Pradávní byli, Pradávní jsou a Pradávní budou. Velká je jejich přízeň k těm kdo jim slouží, ale ještě větší je jejich zloba vůči nepřátelům. Kráčí po Zemi, když hradby mezi světy povolí a Brána Yog Sothoth se doširoka rozevře. Za soumraku oni kráčí v mlžném ránu před Slunce východem. Když Měsíc a Slunce zkříží své cesty na Dračí hlavě (Caput Draconis) a znova na Dračím ocasu (Cauda Draconis) Oni kráčí. V den rovnodennosti oni kráčí zatímco v jiných ročních obdobích je rovnováha nastolena. Kukuřice na polích je stlačena dolů tam kde prošli a stromy vyrvané z kořenů. Země se třese hřmotem vzdálených bouří a vzduch čpí zápachem spálené síry. Díky tomuto zápachu lze poznat, že jsou poblíž. Bez znalostí magie žádný zrak nemůže uzřít jejich nepřirozené tělo. Nejsou z tohoto světa, ale z vyšších sfér. Rozšířením sebe dolů do našeho prostoru můžou dosáhnout i těch nejzazších hlubin. Žádná ryba plavající pod povrchem nemůže vědět kde, či čí ruka protne hladinu ani místa kde se tak stane. Dokonce nemůže poznat ani tvar tvora, jemuž ruka patří. Díky jejich stopám na písečných dunách jich budete znát. Nohy silné jako kmeny statných dubů, těla větší než těla největších zvířat a nakonec pět malých nohou, která do země tlačí pětiúhelníkový vzor.
Pradávní se zmocnili síly létání, ne pomocí křídel, oni křídla nemají, ale rytmickými pohyby jejich ohromných těl nahoru a dolu do vzduchu a silou jejich myslí. Jsou slepí, když poměříme jejich zrak s tím člověku známým. Před eony, když rasa člověka ještě nevzkvétala žili Pradávní v mocných městech za zdmi, které postrádaly okna. Mají smysl tak neznámé našemu světu, které jim vytváří obraz okolí. Málo moudrých na ně pohlédlo, ať skrze Alchymii či uměním magie. Ale ještě méně moudrých si dovolilo psát o těchto zakázaných záležitostech týkajících se jejich těl, která mají být jako vejcovitá masa svíjejících se úponků.
Předávno Pradávní válčili proti Času nepodéhající rase ze světa Yith. Velká byla síla Pradávných avšak ještě větší byla síla vědy Yithianů. Veškeré znalosti minulosti a budoucnosti jim byly známy. Yithiané do vyhnanství pod zemí vypudily Pradávné z kamenných měst na povrchu prostých oken. Zapečetili vstup do jejich jeskyní masivními dveřmi z černého kamene. Zde byli jiní Pradávní ne ti z měst, kdo se nepodíleli na válce, ale uprchli do nebes skrze Bránu Yog Sothoth. Ythiani se nepokusili nijak sledovat uprchlé Pradávné a Pradávní byly rozděleni. Ti svázaní uměním Yithianů dlí dole hluboko pod rozvalinami minulých měst Pánů času, ale Pradávní, kteří se neúčastnili války, stále dleli v éterických výškách mezi tímto světem a světy vyššími. Jen občas když hradby mezi světy jsou tenké, Brána se rozevře a oni vejdou do míst divokých a starých, nespatřeni a neznámy.
Nemohou dlouho snášet povrch tohoto světa za eony se hvězdy změnily a jejich paprsky škodily tělu Pradávných. Jejich staří nepřátelé Yithiani odešli do budoucnosti, ale Pradávní nejsou schopni stvrdit svůj odkaz dokud hvězdy nedokončí jejich cesty oblohou a oni znovu přijdou z nebes, jak již dávno učinili. Pak se Brána Yog Sothoth otevře a Pradávní sestoupí z nebes a povstanou ze svých hrobek aby znovu vystavěli města bez oken tam, kde zůstanou pouze rozvaliny tohoto světa. Lidé se stanou jejich otroky, jak již dříve byli. A mocný Cthulhu otiskne myšlenky napříč zemí a mořem do jejich snů. Jak tomu dělal než se R’lyeh potopil pod zčeřenou hladinu. Dlouho Pradávní dlící ve výšinách šlechtili v lůnech lidských žen hybridy, kteří by mohli snášet jed z hvězd. Těm kdo jim pomohou v tomto záměru darují okultní znalosti a moc nad jinými lidmi. Někdy se toto hybridní potomstvo podobá otci a kráčí po zemi obrovské a neviditelné, zatímco jiné díky laskavosti jejich matek přijmou tvary, které se více podobají lidskému tělu. Oni postrádají záměr těch, kteří dlí ve výškách a poté hledají velké dílo Pradávných Práci Trapezahedronu. To je příčina proč tato rasa cestovala skrze obrovské vzdálenosti Vesmíru a skrz mnoho dimensí aby bydlela na této planetě. Potomci lidí, kteří jim pomohou v jejich díle, jsou odměněni a ti kdo jim překáží potrestáni.
Dlouhým chvalozpěvem z Necronomiconu se Brána Yog Sothoth otevře a cesta pro Pradávné bude volná. Ti sestoupí do připravených nádob z nižšího masa, jak těch smíšené krve, tak těch, jež jsou zcela lidmi. Jen smrtelníci s řádnou přípravou jsou hodnotnými nosit nějakou dobu duši Pradávných a sloužit jejich ohromnému dílu, navrácení a vyzvednutí padlé královny k jejímu prázdnému trůnu. Žádný smrtelník posedlý Pradávným nemůže jeho ducha nést déle než jeden cyklus měsíce bez zešílení. Jsou starověcí tak že to spočíst nelze a jejich cizí mysl není prospěšná mysli člověka. Ta se změní po čase v hnijící tkáň mozku a tekoucí shnilý sliz.
Velcí na nebesích jsou Pradávní, mrzký v prachu je člověk, ale větší než lidstvo jsou ti, kdož se zasvětí do služby velkému dílu Pradávných. Vyčištění tohoto světa který se sám obnoví v její čistotě, a dovolí jí vystoupit zpět do jejího vysokého stavu, z jehož padla do této jámy, kde nekonečně byla znesvěcena životem.“
Komentář: toto je víceméně rozšířená verse pasáže Necronomiconu z Dunwich Horror, jeř Lovecraft obdržel ve snu. Tyson zde presentuje Pradávné jako archnepřátele Yithianů tedy Polypy. Dále mluví o období kdy hvězdy se pokazily a začaly být pro Pradávné jedovaté, toto je Tysonova invence, která bere Stars are right doslova jako až budou Hvězdy fajn, teď jsou blbě a Polypy z nich bolí hlava ale až se něco semele hvězdy budou správně a Polypy budou moci vesele skákat na povrchu. Myslím, že Tyson v dalších částech čerpá z Mythosu i jiných autorů, o tom kde se prvně objevují Pradávní a co chtějí a proč tu jsou si povíme v jiném článku. Teď následuje druhá pasáž Gnoze Tysonovi…
Padlá Země
„Z blýskavých výparů tohoto Vesmíru rozlila se z kosmického vejce zeměkoule, kterou lidstvo obývá. Byla to bohyně Barbelzoa, milovaná a jediná dcera toho jehož pravého jména není třeba říkat, ale toho kdo je zvaný jazykem Pradávných tak jak to je přejímáno mluvou lidskou… Azathoth.
Ona seděla na levé straně trůnu stvoření a její krása a moudrost byla nápodobna zářící hvězdě v jejich očích, tak zářivým že žádný stín nemohl vydržet v blízkosti trůnu. Hudba z otcovi flétny trylkovala dále v čisté harmonii a dvanáct obrovských bohů tančících v prázdnotě vesmíru udržujících pavučinu skutečnosti jejich neutuchající grácií a důstojností. Trylkující flétny se točily vnějškem neposkvrněné a vesmír zrodil se naplněný jasnými hvězdami. Hlavní posel a duše tančících bohů je zván Nyarlathotep. Dohlížel na Barbelzoau z pravice Azathothova trůnu a hlídal její čistotu. Za zády jejího otce poznal pannenskou bohyni násilím, a způsobem který není člověku podobný, bez spojení tělesného. Nezískal ničeho z jeho zrady, jas její zemřel z jeho temnoty a nechal za sebou jen hořkost jeho jazyka. V hanbě její nemohla pohlédnout na tvář moudrého Azathotha dřímajícího na svém trůnu, jež do všech srdcí pohlédnout mohl. Ona zkroušená zoufalstvím sestoupila 93 schodů dolů z trojné stolice moudrosti přes okraj do Abyssu, do pustiny hvězd.
Čímž níže padala, tím víc se její zářící podstata měnila na pevnou hmotu. Nyarlathotep jí sledoval jako shrbený drak. Slyšela ona výkřiky vzteku v mysli její a stláčela své měnící se tělo do husté substance kolem sebe aby skryla svou zářící podstatu. Těsněji a těsněji obalovala sama sebe tak aby se stala zeměkoulí, ne odlišnou těm milionům jiným zeměkoulím, jež otáčejí se kolem hvězd točících se dle hudby otcovi flétny. Váha hmoty tlačící na duši její poslala Barbelzoazu do hlubokého spánku který se jako smrt jeví. Nepředvídala to, ale úniku již nebylo. Ve spánku ona sní a sleduje co se děje na povrchu sféry jež je jejím materiálním tělem. Ona se nikdy nerozpomene na své pravé jméno či na to jak sešla z nejvyššího stavu dolů skrze brány mnoha rozměrů do této pekelné sféry. Když Azathoth dozvěděl se o Barbelzoasině ponoření do materie, nezměrný žal dovedl ho k šílenství. Vlastními drápy si vyškrábal oči a tak ze soucitu učinilo i dvanáct tančících bohů, stali se slepými. Jeho flétna ječela a praskala, už nepřipomínala ty čisté noty, navždy byla jeho hudba neúplná. Strhal ze sebe šaty a nahý a rozcuchaný dřepl na svůj trůn, který se změnil na černý, z temnoty jeho zoufalství. Zapomněl se v šílenství. Vlasy zacuchali se mu a tělo spečené do vlastní špíny. Nemohl přestat hrát na svou flétnu protože to byl jeho smysl života, ale hudba, kterou vyluzoval byla bez řádu a působila, že dvanáct slepých tančících bohů klopýtalo a belhalo se. Tvorba, jež vycházela z jejich tance, byla poškozená.
Po eonech věků, hledání po širém Vesmíru našel Nyarlathotep Barbelzoazu obíhající kolem pradávné žluté hvězdy daleko od středu stvoření. Navzdory jeho lsti ocasem probudil Barbelzoau z její snící dřímoty ve středu tohoto světa. Svolal služebníky z jeho rodu, jež jako Pradávní jsou známí, aby vyzvedli tuto zeměkouli z pasti hmoty do vysokého stavu, z kterého ona spadla, ale Pradávní byli znechucení nespočtem životních forem, které vznikly a obývali země a moře na jejím povrchu. Tolik hmotného života nemůže projít skrze nejvyšší bránu. Nyarlathotep přikázal, aby povrch od všeho živého byl očištěn. Ale než Pradávní mohli začít plnit jeho příkazu, byli napadeni cestovateli skrze čas Yithiany. Těch, kteří jsou z ras celého Vesmíru nejmoudřejší stejně jako silní ve svém válečném umění. Pradávní byly poraženi a jejich síly roztříštěny. Někteří byli uvězněni v jeskyních pod zemí a jiní se schovali mezi astrálními sférami za zapečetěnou branou Yog Sothoth. Předtím než mohli opět sjednotit Pradávní své síly. Hvězdy se pokazily a spektrum jejich paprsků začalo tělesné schráně Pradávných škodit. Yithiané odešli do daleké budoucnost, ale Pradávní zůstali uvězněni hvězdami a časem samým.
Velké dílo Pradávných, zbavit tento svět všeho živého tak aby mohl být vyzdvihnut skrz nejvyšší bránu Yog Sothoth. Materie sice může nějakou náhodou projít skrze nižší brány, ale tolik věcí nelze vyzdvihnout skrze poslední bránu k Trůnu stvoření. Jen živá hmota smíšená s podstatou Pradávných přeměněná do kříženců z poloviny lidských a z poloviny Pradávných, může projít skrz Průchod. Tohoto spojení musí být dosaženo nejen pouhým promícháním masa, ale též spojením mysli a duše, jež má sílu očistit tělo.
Nyarlathotep zuřil. Opovrhoval šíleným Azathothem, ale nemohl ho zabít a uzmout nejvyšší místo na černém trůnu Chaosu, protože kdyby přestala flétna Azathothova hrát, pak by přestalo tančit dvanáct slepých bohů a vše by se obrátilo do temnoty a ticha, dokonce i Nyarlathotep sám. Nemohl ani vlastnit bohyni Barbelzoazu protože byla chráněna brněním z husté materie vlastního zhuštěného těla, jež se stalo jejím vězením i hrobkou. Nyarlathotep kráčel napříč písčinami světa tohoto, s podobou muže kterou na sebe vzal. V hněvu plánoval jak vyzdvihnout zářící jádro zeměkoule až k místu z kterého spadla, neboť jen to jí uvolní.
Nejprv musel obnovit řád Pradávných na Zemi. Hledal pomoc lidských přisluhovačů i nelidským přisluhovačů, jež dleli v temných hlubinách tohoto světa. Yog Sothoth mu vypomáhal v práci, ale ne vždy ochotně, neboť Yog Sothoth neschvaloval přestupek proti bohyni. Yog Sothoth miloval řád a harmonii a oplakával jejich ztrátu. Pomáhal Nyarlathotepovi v naději, že bude řád obnoven, když se Barbelzoa znovu probudí, ale on není žádným Nyarlathotepovým přítele a bude se vždy snažit zničit posla tančících bohů kdykoliv kdy bude mít příležitost. Mužům a ženám, jež moudře slouží Nyarlathotepovi je královská cesta k bohatství, síle, zakázanému ztracenému vědění a magii otevřena. Přesto nikdy neopomenou, nemohou vzdát čest Yog Sothoth kdož je bránou jíž cestovatelé musí projít. Ještě více cti se dostává šílenému Azathothovi, který je zdrojem veškeré síly včetně té Nyarlathotepa a Yog Sothoth. Pamatujte: Yog Sothot otevírá bránu, Nyarlathotep ukazuje stezky, ale Azathoth uprostřed Chaosu jeho šílenství je plné hledání. Když se padlá Barbelzoa probudí po levici otce svého, jeho šílenství skončí a čestná služba připomenuta mu bude. „
Komentář: Tyson se snažil o nalezení odpovědi na to, proč chtějí Pradávní navrátit Zemi z vyšší dimense, z které před eony vypadla. Vytvořil tak vlastní versi o Pádu z nebes. Nyarlathotepa pasoval na Lucifera, který lační po trůnu Azathotha, identifikace s Luciferem je z části možná díky Merkurickým vlivům a sefiře Hod.
„plán vyhlazení celého lidského plemene a veškerého živočišného a rostlinného života z povrchu zemského jakousi strašlivou prastarou rasou bytostí z jiné dimenze. Křičel, že Země se ocitla v nebezpečí, protože ony Prapůvodní bytosti touží po jejím vyklizení a odtažení ze sluneční soustavy a materiálního vesmíru do jakési jiné úrovně či fáze bytí, z níž kdysi, před miliardami let, odpadla“
Magická praxe dle Grimoáru Necronomiconu
Kniha je rozdělena do 4 částí: kniha vědění, kniha ustanovení, kniha praxe a kniha dosažení.
Kniha vědění nás provede gnozí Tysonova Mythosu, rozebere bytosti, Azathotha, Nyarlathotepa, Shub, Yoga, Yiga, Cthulhu, Dagona a 12 tančících bohů.
Kniha ustanovení
Je kapitolou předpřípravy, dá vám instrukce jak vyhotovit oltář, jaké použít propriety a dokonce i znaky. Podá originální vysvětlení co je to vlastně Necronomicon, že se jedná o onu Knihu Azathothovu, do které měl Gilman krví vepsat své jméno, knihu, jež je akašickou kronikou a cestou do nebe (ten kdo v ní není skončí v víru utrpení). Tím se dostáváme k primárnímu úkolu každého praktikanta Tysonomiconu, zapsat se do knihy Necronomicon, sekundární úkol, provést genocidu všeho živého na Zemi.
Ia Dho Hna! Ehm
Dále v kapitole rozebírá Pečeť Starších, tu připisuje Soudkům z Antakrtosu, chápe ji jako emitor škodlivých vibrací, (silnější forma toho co vyzařují hvězdy) který působí na těla Pradávných a zahání je. Něco jako laser na Pradávné. V této kapitole nalezneme i patřičné pečetě bran sedmi bohů a jejich klíčů což jsou symboly. Co je na této kapitole nejzajímavější je Sedm stezek.
Sedm stezek je vlastně rozhodnutí, jakou magickou disciplínou se budete zabývat. Všechny stezky končí ne stejném místě, před černým trůnem démonského sultána Azathotha. Zde spatřuji mnoho inspirace, ale i mnoho chyb.
K lepšímu napojení na egregor připojuji i Tysonovy tarotové karty vázané na každou ze sedmi stezek, pro meditaci nad každou kartou doporučuji knihu Donalda Tysona Necronomicon Tarot, kde je ke každé kartě komentář.
Yig: stezka utužování těla a jeho dokonalého ovládnutí, po vzoru mnichů z Tibetských klášterů, jinak řečeno schopnost zapnout a vypnout srdce dle vůle, snížení teploty, nebo regulace tepu a v neposlední řadě kundalini.
Shub-Niggurath: stezka zaměřená na zvládnutí sexuální energie, všechny možné sexuální praktiky a soulož s bohyní samou. Shub by měla poskytnout vědění. V této stezce je důležité koncentrovat sexuální energii jako v tantře a nevyvrcholit, jako v tantře.
Cthulhu: cesta skrze posilování vůle a těla, zvládnutí boje se zbraní i bezezbraně, stejně jako koncentrace na jedinou věc neomezenou dobu.
Dagon: tato stezka je vyhrazena učencům, kteří intelektuálně analyzují a zkoumají magii, osobně myslím, že to je chybné přiřazení, které více pasuje na Nyarlathotepa. Dagon náleží Měsíci. Učenec by se měl stát mistrem ve všech odvětvích magie.
Yog-Sothoth: cesta zaměřená na dokonalé ovládnutí umění astrálního cestování a intrakce s tamní zvěřinou. Samozřejmě že abilita práce v astrálu je vyžadována i u ostatních stezek, ale zde jde o její naprosté ovládnutí. Tedy trans, lucidní snění, OBE.
Nyarlathotep: stezka úzce zaměřená na nekromantii. Adept by se měl naučit jak promlouvat se stíny mrtvých a jak je spoutat. Zde mi přijde, že Tyson prostě neměl nikoho na tuto stezku, tak jí dal Nyarlathotepovi, který se na ní až tak nehodí.
Azathoth: cesta dle Tysona nejtěžší a… pro mne teda určitě, vede totiž přes dokonalé ovládnutí meditace ticha. Ponoření se do vlastního nitra a nalezení cesty sám.
Dle Grimoaru Necronomiconu každý kdo dojde ve své stezce mistroství zdárně dojde až k Azathothovu trůnu, kde se upíše buď Azathothovi to je dobře, nebo Nyarlathotepovi to je špatně.
Kniha Praxe
Tyson jde v knize velmi daleko a dokonce dává pokyny jak utvořit chrám Řádu Pradávných. Ten by měl mít tři hodnosti, služebníka, mistra a pána, dle dosaženého úspěchu s Tysonomiconem. Templ může establišovat nejméně 7 lidí z toho aspoň jeden musí být mistrem. Tyto pasáže jsou hodně podobné pasážím Šíleného Tahitiho, kolegy jež napsal Liber Trapezahedron a poté se zbláznil… dočista. Tyson navrhuje, aby si každý praktikant nechal vytetovat znamení Pradávných na tělo (naštěstí nemyslí swastiku, která by asi v Evropě nesklidila moc pochopení, ale pětici bodů ve tvaru otočeného pentagramu, které jak Tyson tvrdí jsou symbolem šlápot Pradávných).
Nejsem si jist zda Tyson sedmi myslel sedm rozdílných stezek, nebo zda je to jedno, dle logiky by bylo potřeba aby každý dělal něco, ale to myslím Tyson neříká. V podkapitole Práce Trapezahedronu se dozvíme, že to s tou genocidou myslel celou dobu vážně a že vstupem do Řádu Pradávných přísaháme vyhladit život na planetě. Dobrý že? Přísaha svornosti je hned o stránku dál. Následuje kapitola Noční poslušnost, což je taková modlitba jež má být pronesena každý den v noci před spánkem. Nejde o nic jiného než o posilnění patřičného egregoru dinamizací, viz překlad:
Pradávní byli, Pradávní jsou, Pradávní budou. Neviděni člověkem, kráčíte pod měsícem a hvězdami. Kde jste vstoupili, kukuřice je na poli polámaná a stromy vyrvané z kořenů. Váš příchod je jako hřmot velké bouře a tam kde jste prodleli zůstává zápach hromu.
Přijměte mne jako svého lidského činitele! Ze svobodné vůle vám nabízím pro užítí svou mysl a tělo. Učiňte mne nástrojem Práce Trapezahedronu, ať je Země očištěna a navrácena na její právoplatné místo na hoře chaosu!
Nechť mne sedm pánů vede skrze cykly týdne. Nechť dvanáct tančících bohů žehná veškeré mé práci napříč kolem roku. Bděte nade mnou a ochraňujte můj život, abych mohl sloužit černému trůnu po zbytek svých dní.
Nechť se tak stane!
Následuje sedm rituálů pro každý den jeden.
Kniha dosažení
Poslední část Grimoáru Necronomiconu, jedná se o podrobné rozebrání zvolené cesty. Popis na co se v té které cestě zaměřit a kdy provést rituál průchodu. Další část je věnována otevření brány Yog-Sothoth, podle Dlouhého zpěvu, který je v enochiánštině. Následuje příchod k trůnu chaosu. Velmi sugestivní popis astrální cesty vedoucí až k vířícímu chaosu:
„Na úpatí 93 schodů stráží dva psi, každý jako malý kůň s velkou hlavou a zářivými bělostnými tesáky a černýma očima v nichž žne rudý oheň pekel. Jsou to psi Tindalos, kteří slouží Azathothovi i když je šílený. Jejich psí tvar je pouze závoje, není pravou povahou jejich podoby, tak jako i všechny ostatní věci na hoře Chaosu jsou pouhým závojem, protože skutečnost by lidskou mysl rozbila na kusy. Každý pes je uvázaný na místo, ale délka řetězu dovolí psům strážit vchod k trůnu.
Aby jste prošli přes tyto vždy bdělé strážce, ukažte Pečeť Starších zabalenou v bílé látce a držte ji před sebou. Nevyndavejte ji z látky, hora chaosu by zmizela a vy byste se ocitli ve vlastním těle. Jak budete procházet mezi psi, nechte ruku pevně svírající Pečeť. Psi přestanou strážit a nechají vás vstoupit na schodiště. Avšak pokud z vás z jakéhokoliv důvodu ucítí strach, nebo klam, udělají výpad proti okovům jež je svírají, pak musíte tak či tak odkrýt Pečeť Starších, pokud můžete.
Někdy se může zdát, že je schodů méně než je jejich počet a jindy se mohou rozmnožit do miriády tak že se příchod k trůnu stane nekonečným. Celou dobu černý vortex chaosu víří jaké velké kolo kolem hory s trůnem, naplněný tisíci ztracených duší jež povstávají na povel Azathothovi flétny. Jak přistupujete k vrcholku spatříte neprostupné černi kruh tančících bohů, připomínajících svatozář gigantických poloprůsvitných postav pod trojím trůnem. Některé jsou lidské, ale většina je monstrozní a neznámá. Všechny jsou slepé a všechny jsou nějak na těle nedokonalé, tak aby se sklonili před Azathothovou vůlí a pouze Nyarlathotep mu vzdoroval. Pohybují se kolem vortexu chaosu pomaleji než on sám a také v opačném směru.
Azathoth se válí nahý na trůně, topí se ve vlastní špíně, jeho mastné zcuchané vlasy se pohupují přes prázdné důlky očí. Poškozenou flétnu svírá v oteklých prstech, které se pohybují po flétně tak komplexně, až se zdá že jde o náhodné takty. U nohou mu leží zlatá koruna, která mu byla sražena z hlavy, leží potlučené ale né rozbitá. Na prázdném trůně po pravici leží železná koruna nezrozeného budoucího prince, kterou si Nyarlathotep nasadil, ale neprohlásil za vlastní. Na levici na prázdném trůně leží stříbrná koruna princezny Barbelzoazy, který zářící bohyně opustila těsně před tím, než se vrhla do jámy hvězd.“
No není to pěkné? Velmi dobré na imaginaci, už při samotné četbě, jak se pod horou, která levituje nad vírem, točí vortex chaosu a kolem dokola tančí slepí bohvé. Je to dost barkerovské, kdo hrál Clive Barker Undiing nejspíš chápe. Levitující stupně schodů pohybující se v kosmické prázdnotě a objevující a zanikající z ničeho.
Po příchodu k Trůnu vás čeká Nyarlathotep, zapíše vás do knížky a pak vám dá vybrat, buď do vás vtiskne své znamení, nebo Azathothovo. Volba je na vás. Pak astrální trip končí a dostanete se zpět na Zem… doslova.
Knihu uzavírá rituál 12ti tančícím bohům, což je vlastně adorace 12 znamením zvěrokruhu a na úplném konci je Dlouhý Chvalozpěv ze strany 751? Asi.
Doslov
Tato kniha se z počátku zdá být naprostou sračkou, aby v zápětí okouzlila. Antropomorfyzace božstev nás zavádí do pohádkového světa Tisíce a Jedné noci, kdo na tuto hru přistoupí, bude spokojen. Stejně tak Tysonův Mythos nemusí každému sednout, jeho vysvětlení konání Pradávných je jak z telenovely, i přes to, že píše že veškerý výklad je pouhou alegorií skutečnosti, tak Pradávné zobrazovat jako dobrotu samou je vážně hodně mimo.
Tyson založil Grimoár Necronomicon na principu rozvíjení jediné dovednosti, každý zkušený mág řekne, že je třeba co nejširšího zaměření, ustrnutí na jedné dovednosti je sice pěkné, ale je třeba pracovat na všech rovinách. To je asi má největší výtka k zmíněnému systému. Lepší je dle mého soudu pracovat na všech sedmi stezkách a tak do sebe integrovat energie všech sedmi bohů. Sedm stezek je totiž parafráze na sefirot, Tyson, ale neradí šplhejte až ke Keteru, ale rozvíjejte jednu sefiru k dokonalosti a to vám cestu ke Keteru zaručí. Pro práci doporučuji studium vlivů různých sefir, vstup do sefiry Shub což je Nesach ve vás vyvolá Venušské proudy, které vám pořádně rozbouří hormony, sefira Hod naproti tomu z vás udělá chladně kalkulujícího psychopata, Tiferet ve vás může probudit narcisismus a ještě více rozdmýchá pýchu a tak podobně.
Planetární řazení entit je sporné a záleží na mnoha faktorech, s některými analogiemi nesouhlasím, ale to je jen věcí vkusu. Tak jako je věcí vkusu libost či nelibost grafické úpravy. Pečetě jsou tvořené Tysonovu abecedou, kterou důkladně rozebírá v jedné z předešlých knih, no není to nejhorší, ale pečetě co se blbě pamatují při invokaci moc neštymují. Sigilia jsou na tom, ale ještě hůře, protože jsou tvořena z planetárních čtverců a to je jako by je nechaly vygenerovat počítačem, jsou sterilní a nudná. Grimoár Necronomicon je Tysonovým Mythosem založeným jako jediný na pravé povaze Pradávných, jako úvod do egregoru Polypů je to skvělé, entity vystupující v tomto spisu jsou rozličného charakteru a téměř žádná nemá s Pradávnými nic společného. Jinak je kniha opatřena vším co je k praxi potřeba a dává mnoho zajímavých informací pro vlastní potřebu. Upřímně nemyslím, že by dle Grimoáru Necronomiconu někdo někdy chtěl pracovat bez úprav, či nedej bože zakládat Řád Pradávných dle Tysonových rad, ale jako inspirace pro tvorbu vlastních pošahaností, nebo manuál k zapsání v Azathothově Necronomiconu je to výtečný zdroj.
