Když jsem ještě před pár lety pracoval jako interní redaktor, rozhodli jsme se s kolegy z redakce, že podnikneme pořádné dobrodružství za tajemnem. Co lepšího by to mohlo být, než hrad Houska, opředený tolik záhadami a tolika mýty?
V podstatě několik let mi leží na disku rozpracovaný článek, který měl původně vyjít v tištěné podobě o výpravě na hrad Houska. Bylo to několik stran deníku, které je za potřebí učesat a doplnit. Protože si myslím, že článek má svou informační hodnotu, rozhodl jsem se konečně zápiskům dát tvar.
V České republice stěží najdete místo, které by bylo tak propíráno záhadology. Sám jsem sem zavítal předtím už dvakrát a pokaždé se zajímavými zážitky. Kupříkladu, málem mě zabil padající strom. Na práci žurnalisty je krásné, že se vám otevírají nevídané možnosti a tajné dveře, které jsou ostatním lidem zapovězeny. Kolega vyjednal, že na Beltain v hradě strávíme sami noc a zkusíme tomu všemu přijít na kloub. Inu, plán byl hotov a my jsme nedočkavě čekali, až ten den přijde. Na mě bylo zmobilizovat ACETDA.
Práce žurnalisty je náročná, nejde jen sednout a psát kraviny, pokud má článek nějak vypadat, je třeba studium kolem něj, které se může vyšplhat i na několik dní/ týdnů, dle jeho odbornosti a hloubky, já měl naštěstí tou dobou méně práce, ale ostatní kolegové z redakce takové štěstí neměli. Museli zůstat doma a pracovat a tak jsem s teamem okultistů vyrazil směr Houska.
Naše cesta, jako by kopírovala béčkové scénáře found footage hororů. Parta dobrých přátel se sešla u auta a vyrazila za člověkem, kterého v životě neviděla (upřímně, nějak ani nevím, proč tam s námi byl). Béčkový filmový scénář nás neopouštěl ani poté, kdy docházelo k partnerským hádkám chabého významu, tuším, že to bylo o tom, kdo tak strašně v tom autě smrdí.
Prahu jsme opustili klidní a v dobré náladě. Aura Beltainu byla cítit i na zaprášených malých uličkách Prahy, co teprve, když jsme zamířili potemnělou krajinou, plnou planoucích vater, které jen matně ozařovaly scenérii. Dávaly jasný signál-opravdu je Beltain-pálení čarodějnic. Kvůli táhnoucím se zácpám jsme ke hradu dorazili s hodinovým zpožděním. Naštěstí byl kastelán přívětivý a počkal na nás. Při vjezdu nás přivítali dva přátelští hafani.
Prohlídka hradu byla v tomto případě diametrálně odlišná od těch veřejných. Zaměřila se hlavně na to, kde najdeme záchod a koupelnu a kde je nejlepší se „ubytovat“ a pak malé upozornění, že do těch dveří, vedoucích k podzemní mučírně, opravdu, ale opravdu nedoporučuje vstoupit. Po rozloučení jsme začali procházet hrad. Atmosféra houstla, byli jsme sami v pětici lidí, obklopeni tmou. Pouze kužel baterky nám osvětloval cestu dál do hlubin Housky. Když jsme pohlédli z okna, stále bylo vidět na kopcích kolem nás planoucí ohně.
První, co nás upoutalo, byla bezesporu zbrojírna, ve které byl dřevěný trůn. Samozřejmě jsme neodolali a všichni jsme si na trůn sedli. Po chvilce meditace jsem začal cítit škubání v noze a dotyky. Typický příznak, když meditujete na podivném místě. Už samotné nádvoří je úchvatné, jeho lichoběžníkový tvar doslova honí vítr do kruhu. Vítr se zde točí a vytváří mručivé zvuky, ze kterých jde člověku mráz po zádech. Když už je řeč o mrazu, na nádvoří byly dvě kopy sněhu, což nám opravdu nadzvedlo tázavě obočí. A to teprve prohlídka začala.
Venku už byla naprostá tma a my jsme kvůli atmosféře procházeli hrad jen s minimem světla. Když jsme vyšli do druhého patra, Nela „nedopatřením“ otevřela dveře na půdu. Vystoupali jsme po schodech až nahoru a málem nás trefilo. Raději jsme moc nestoupali na podlahu, jen jsme poslouchali lomoz a bzučení, které se ozývalo z prasklin ve střeše. Docházelo k dost nečekanému chování větru, ten z ničeho nic ustal a veškeré povlečení, které zde viselo, ustrnulo jako mávnutím proutku.
Věděli jsme, že sem musíme ještě přijít, s trochou úsilí se nám podařilo nakonec dveře zase zavřít, vůbec to nešlo, protože foukal neuvěřitelný vítr a aby toho nebylo málo, za dveřmi visela neposedná záclona, do mezery se neustále vehementně cpala. Když jsme procházeli druhé patro, která nám kastelán ukázal, zjistili jsme, že se místnosti změnily, prostě jsme se dostávali dál a dál s pocitem, že tady jsme ještě nikdy nebyli. Jaké to bylo překvapení, když jsme dorazili zpět ke dveřím na půdu, které byly otevřené dokořán, a doslova výsměšně z nich třepotal závěs. Zavřít dveře nás stálo velké úsilí, ale nakonec se zadařilo.
Celou dobu jsme měli v plánu rituál a kde jinde jej udělat, než za dveřmi mučírny. V podzemí, kde je brána do pekla? Podzemí nás naprosto učarovalo, úchvatná kobka, ze které je cítit spojení se zemí tak silně, že to musí zasáhnout i naprostého skeptika. Věděli jsme, že rituál, který nám ukáže, oč na Housce šlo, musíme udělat právě zde. Zde byl trůn také. Železný a hrozivý, jeho návrh je opravdu úžasný. Když jsem na něj usedl a opřel se, uslyšel jsem „krysy ve zdech“ ostatní to také zaregistrovali. Bylo to škrábání, které vycházelo ze všech směrů zdi.
Moment, kdy jsme se rozhodli udělat rituál, přišel zcela z hůry, všichni jsme věděli, že TEĎ je ten pravý čas. Sebrali jsme pětici svící a zamířili do sklepení. Svíce jsme rozestavili do pentagramu a začali otevírat bránu do Pekla. Instinktivně jsem si oblékl černý kabát, visící na zdi a usedl na železný trůn. Rituál byl neuvěřitelně silný, sedící na trůnu jsem myslel, že omdlím. Propadal jsem se dolů do podzemí, cítil jsem, jak stékám průrvami do podzemních slují, které neviděl člověk desetitisíce let. Když už jsem to nemohl vydržet, probral jsem se a na chvíli polevil, poté co jsme provedli celou inkantaci navrženou pro tuto příležitost, zatnul jsem zuby a pocítil volný pád. Místo je jako astrální výtah do hlubin. Přicházely vize, vize ze starých dob a sexuální energie tak prvotní, že jsme málem samovolně vyvrcholili.
Poté jsem upadl do stavu, který se nedá příliš definovat, nemohl jsem dýchat, nebo dýchal extrémně zrychleně. Měl jsem zrudlé oči a začal jsem hovořit nesrozumitelnou hatmatilkou. Prý jsem byl jiný. Z nějakého důvodu jsem s kopýtkem, které jsem použil jako žezlo, přejížděl po tváři a tělu, nakonec jsem ho olízl. Ehm. Zda to bude mít nějaké následky… snad ne. Rituál byl zakončen v zamýšleném duchu. A my jsme se šli opět toulat po Housce a vstřebávat veškeré zážitky.
Ostatní už dávno spali, ale já byl volán na půdu. Vydali jsme se tam a opět otevřené dveře nás pustily k poslední akci, vyfotili jsme části půdy, jen jednu, oddělenou plentou, nešlo vyfotit ani po dvacátém pokusu.
Ve 4 hodiny v noci jsme si šli lehnout. Probudilo mne až mručení člověka, kterého jsem viděl poprvé a naposled v životě a stále nevím, proč tam vlastně byl. Byl posedlý, mručel, řval a šla z něj až vražedná energie, která chtěla ven. Nevím, zda to byla skutečnost nebo sen, ale pamatuji si, jak nade mnou stál, když ostatní už byli pryč. Vrčení a jiné projevy byly neuvěřitelně hlasité. Slyšeli je i ostatní.
Ráno kolem 7:00 jsem se probudil. Byla mi zima, ale naštěstí spacák většinu chladu odrazil. Začali jsme balit a uklízet a hlavně se aklimatizovat na návrat domů. V 9:00 měl přijít kastelán a otevřít nám hlavní bránu, trochu jsme pohovořili, koupili suvenýry (já ještě stále s energií rohatého boha musel koupit přívěšek s hlavou kozla). Rozloučili jsme se, poděkovali a jeli se nažrat.
Jak vidíte, naše mise se moc od těch, co se dají vidět v televizi, nelišila, snad jen na ty mrtvé. Přežili jsme všichni ve zdraví jak fyzickém, tak duševním. Pravá krása Housky vyplouvá napovrch v noci, kdy celý svět spí a k vám mohou promlouvat její stěny, šeptat vám svou historii.
Pravda, která vyplula na povrch
Jak to tedy opravdu je s Houskou podle nasbíraných informací? Kaple sice má být nad bránou do pekla, ale není tomu tak. Houska se dá rozdělit na několik zón. První zóna byly bytosti „pekla“, které sídlí v podzemí. Druhá část patří energiím, které jen letmo chodí místy, kde se dějí běžné exkurze, třetí zóna jsou opravdu husté energie, které se nachází na místech, kam nevkročí ani noha. Zde existují duchové, nebo síly, které jsou zcela odlišné od chtonických ve sklepě, jde o novodobější energie a mnohem lidštější. Ju-On jako vyšitý.
To, co dřímá pod Houskou, nejsou démoni, nejsou to pekelné bytosti, které se sápou na světlo boží z hlubin samotného Pandeamonia. Pravda je mnohem prostší a méně zlověstná. Není to nic jiného než průsak prastarého prvotního kultu plodnosti. Při rituálu jsem viděl stíny čarodějů z Lascaux. Postupně přicházeli a vítali nás jako lidi, kteří po desítkách tisíc let oprášili jejich tradici. Rohatí bohové na nás koukali a radovali se a my s nimi. Na chvíli jsem byl rohatým bohem z dávných dob a porozuměl mu.
Kozel, nebo rohatý bůh byl vybrán, protože jde o nejplodnějšího samce, který dokáže oplodnit desítky samic. Je to symbolika hojnosti a plodnosti. Tento prastarý kult měl díky sexuální energii a orgiím, které tu pravěký člověk prováděl, neuvěřitelný náboj.
Sexuální energie byla křesťanům vždycky proti srsti, samotný sex démonizován stejně jako jeho bohové. Křesťané zde postavili „zátku“ jako na mnoha dalších mystických místech, kde pohané provozovali své rity. Jenže něco takového ucpat nejde, vyvěrá to skrze průrvy napovrch, vypráví to svůj příběh, chce to být slyšeno. Příběh o úsvitu lidstva. Své domněnky jsem si potvrdil i studiem zdejší prehistorie, pravěký člověk zde opravdu žil a to už před 50 000 lety.
Pro napojení na prastarý kult nemusíte být přímo na Housce, energie na povrch proudí z celého okolí, obzvláště z díry, kousek do hradu.
© Koubič Šíření jakýchkoliv materiálů z těchto stránek je možné pouze po osobním souhlasu autora.