V dnešním dílu Velikáni Mýtu Cthulhu zavadíme o dalšího tvůrce přímo z Lovecraftova kruhu Henry Kuttnera. V pozdějších letech sice znám jako tvůrce spíš odlehčenějšího SCI-FI, ale pod vlivem Lovecrafta se nesmazatelně zapsal do rozlehlé mytologie Mýtu Cthulhu.
V minulém díle: Velikáni Mýtu Cthulhu: Frank Belknap Long – opomíjený člen Lovecraftova kruhu jsme se věnovali životu a dílu Franka Belknapa Longa. Dnes nás čeká další neméně zajímavý autor Mýtu Cthulhu.
Henry Kuttner byl celkem plodný autor povídek Mýtu Cthulhu (Cthulhu Mythos). Byl přítelem jak Lovecrafta, tak i Clark Ashton Smithse, ale hlavně mladého Roberta Blocha. Oba v té době začínali a stejně, jako Bloch a Frank Belknap Long i on našel v Lovecraftově kruhu své místo. S Blochem dokonce i společně pracovali na několika povídkách.
Má se za to, že to byl právě Robert Bloch, kdo povzbudil Henryho Kuttnera k seznámení s podivným pánem z Providence. Bylo by zajímavé sledovat, kam by vzájemná kooperace Lovecrafta s Kuttnerem vykrystalizovala. Trvala příliš krátce. Kuttner si začal dopisovat s Lovecraftem až v roce 1936, přesně rok před jeho smrtí.
Henry Kuttner, pod silným vlivem Lovecrafta, dokázal najít cestu k vlastnímu stylu a žánru. Ostatně to byla stezka všech mladých spisovatelů, podléhajících vlivu Lovecrafta-ať už za jeho života, nebo až po smrti. Prošel si tím každý.
Kniha Iodova Kuttnerův Necronomicon
Khut-N’hah Mythos – tak přezdíval Lovecraft Kuttnerově Mýtu Cthulhu. A jak jste asi uhádli, Khut-N’hah byl pseudonym Kuttnera daný Lovecraftem. Henry Kuttner následoval šablonu každého tvůrce Mýtu Cthulhu (Cthulhu Mythos). Nechyběl tajemný mystický svazek, ani vlastní komplexní démonologie a mytologie.
Kniha Iodova (Book of Iod) svazek, který má obsahovat strašlivé vědění je v Mýtu Cthulhu Kuttnera stěžejním rukopisem, jako je Kniha Eibonova (Book of Eibon) v Smithsově, nebo Necronomicon v Lovecraftově vyprávění. Je mimo jiné i součást kroniky nezemského vědění.
O Iodovi se prvně dočteme v povídce The Secret of Kralitz (1936). Iod může být odvozený od jména božího Yod He Vav He, tedy Tetragrammatonu. Etymologie jména je však nejistá.
Další setkání je v povídce The Invaders (1939). Kde se Iod-Zářící lovec, objeví jak sféra vířících úponků s obřím okem uprostřed. Povídka je pravděpdobně odpovědí na The Hounds of Tindalos od Franka Belknapa Longa, o které jsme diskutovali v minulém dílu seriálu nebo na jeho o rok starší The Space-Eaters. Pravda je, že má mnoho shodných prvků.
Kniha Iodova, jako základ celého učení se objeví až ve story Bells of Horror (1939). Hovoří se o kopii Johanna Neguse, který knihu přeložil z předlidského jazyka. Iod se plně projeví v příběhu The Hunt (1939). Zde neoplývá tak dobrosrdečným epitetonem, je zván Lovec duší. Rád na duších hoduje svými mnoha úponky podobně jako Rhan-tegoth. I forma Ioda Lovce duší se mění, V knize Iodově se píše, že jeho forma není stálá. Může vzít i formu bytosti složené z průzračných krystalů. Jediné, co se nemění je zřící oko. Zajímavé je srovnat Ioda s Vorvadossem, jinou bytostí Kuttnerova Mýtu Cthulhu. Který má přívlastek Plamenný.
Khut-N’hah a Mythos Cthulhu
Kuttner povídky Mýtu Cthulhu stvořil v rozmezí pár let 1936-1939. První, kterou Kuttner pod vlivem Mýtu Cthulhu napsal, byla The Secret of Kralitz (1936). Šlo o gotický horor odkazující na děsivé rodinné tajemství. U gotického hororu ale nezůstal, hned druhá povídka Mýtu Cthulhu je pohádkového ražení, skoro jako od Clark Ashtona Smithse. Příběh The Eater of Souls se neodehrává na Zemi, nevystupují v něm lidé. The Eater of Souls působí jako jedna ze stránek Knihy Iod (Book of Iod).
V Pojídači duší je ústřední postavou vládce Bel Yarnaku Sindara, který se hodlá postavit zdejší hrozbě. Lid ji zná pouze jako Pojídače duší (Je možné, že jde o Ioda samého?). Sindara si je vědom své zanedbatelné šance na úspěch a tak vyvolá boha Vorvadosse pro radu. Ten mu ale útěchu neposkytne, jen ho spraví o strašlivém osudu.
V roce 1937 Kuttner publikuje ještě The Salem Horror. Zde se objevuje Prastarý Nyogtha – Věc, co by neměla být nebo Dlíč v temnotách. Hlavní hrdina se nastěhuje do domu, dříve obývaného čarodějnicí Abigail Prinn (jistojistě spřízněnou s tvůrcem De Vermis Mysteriis). Ta po sobě zanechá mimo jiné i tajnou alkovnu plnou magických artefaktů. Po tomto objevu začne hrdina trpět nočními můrami. Zdá se mu, jak se černá, beztvará věc řítí ulicemi města. Beztvarost, a neurčitost je v Kuttnerově světě hojně užívaná. Podobnou bytost najdeme i v mistrovském díle The Hydra (1939).
The Hydra je zajímavá i z okultního hlediska. Kuttner s nezpochybnitelnou sugestivitou popisuje astrální cestování a mystický zážitek, který si těžko mohl vymyslet. Hydra je příběh o krátkém spisu, jenž učí, jak astrálně cestovat, jenže ve skutečnosti je jeho smysl mnohem zlověstnější. Duši nebožáka, který podle spisu postupuje, totiž odnese do sféry strašlivé bytosti, nazývané Hydra. Ta nebožákovi asimiluje hlavu. Jak jsem napsal, The Hydra je asi nejlepší povídkou Henryho Kuttnera, hned v závěsu je jeho nejznámější příběh Mýtu Cthulhu (Cthulhu Mythos) Bells of Horror (1939).
Zvony hrůzy bodují atmosférou. Příběh se točí kolem podivných zvonů, ale i kolem Knihy Iod. Až doteď Kuttner užíval k navození pocitu z nelidské mytologie knihy Necronomicon a Blochovi De Vermis Mysteriis. Málo známým faktem je, že Bells of Horror se měly původně jmenovat Horror at San Xavier, ale editor název změnil. Kuttner povídku poslal pod pseudonymem Keith Hammond.
Ross, vypravěč, či spíš vypravěčka, je v Mexiku svědkem vykopávek tří dlouho ztracených zvonů obrovské historické ceny, které zde zakopali Španělé před zhruba dvěma sty lety poté, co je vyrvali ze spáru indiánskému kmeni. Zvony samozřejmě nejsou obyčejné, mají kouzelnou moc. Její prvotní účinky pocítí celá výprava ještě při vykopávkách. Lidé i zvířata v okolí cítí nesnesitelné svědění a pálení v očích, ti nejpostiženější to nevydrží a oči si vydrápou z důlků.
Zvony se podaří vyzvednout nahoru, ačkoliv jednoho z dělníků zvon nešťastnou náhodou rozmačká. O pár dní později už jsou zvony v bezpečí ve městě San Xavier. Přeživší výpravy připisují události plísňové infekci, která ovlivnila jejich zrak a některých i mysl. Nikdo nevěří, že za hrůzy může trojice zvonů bez srdcí. Denton, jeden z výzkumníků najde paralelu na San Xavierské zvony v Knize Iodově. Než mohou zabřednout do hlubší diskuze, přeruší je hřmot a zemětřesení. Jenže jak znenadání začne, tak i ustane.
Denton, Ross i Todd – další z badatelů, doběhnou k oknu a vidí, jak kněží z misie zvony věší na místo. Nyní opatřené srdcem, burácely hlubokým a děsivým tónem. Celé město se s každým úderem nořilo do hlubší temnoty a chladu.
Všichni tři výzkumníci čelí naprostému děsu, neexistuje světlo, jen neprostupná čerň, jak záchvěvy zvonů vyruší vibrace slunečních paprsků. Celý tým ale zůstane natolik příčetný, že se rozhodne pekelné zvony zastavit za každou cenu. Nějakým způsobem se pod vedením Dentona dostanou až k misii, kolem nich se bortí domy, lidé křičí v agonii a šílenství. Jenže těsně před zvony něco napadne Ross, chce jí to vydrápat oči. Bojuje s tím, i když i hlas v její hlavě říká, ať se očí vzdá, že temnota je lepší. Ross se ale nepodvolí a zatím co bojuje s neviditelným útočníkem, Dentonovi se podaří jeden ze zvonů sabotovat a vyjmout srdce. Hmatatelná temnota, která je zvaná v Knize Iodově Zushakon je zahnána.
Příběh je variací na dobře známý kletbu Tutanchamona, kterou zpracoval i Lovecraft v povídce The Haunter of the Dark. Jeho největším smůlou je, že je strašně krátký. Odehrává se na pár stranách, kde ostatní autoři pomalu budují atmosféru, Kuttner zkratkovitě vylíčí dění, aby se konečně dostal k tomu pořádnému, k rozeznění zvonů, které si ale užijete stejně, jako autor sám. (Intenzitou je zážitek podobný gradujícímu finále The Dunwich Horror). Tímhle neduhem také trpím, když píši povídku, chci se dostat ke své vytoužené pasáži, kterou mám promyšlenou do detailu, co nejrychleji, ale to je chyba.
Dalšími povídkami Mýtu Cthulhu od Kuttnera jsou: The Jest of Droom-Avesta, příběh velmi podobný The Eater of Souls, odehrávající se také na cizí planetě. The Invaders, The Frog a The Hunt.
Mýtus Cthulhu je obsažený také v povídce, která vyšla v češtině: Spawn of Dagon (1938). Ve sbírce Elak z Atlantidy. Kuttner v tomto případě zkouší fantasy velmi podobné Howardově Conanovi, ale se vší úctou, Kuttnerovi čisté fantasy nejde. Pro ty, kteří nechtějí pátrat po prakticky nesehnatelných sbírkách Kuttnerových povídek Mýtu Cthulhu (Cthulhu Mythos), je to ale asi jediná možnost, jak se s jeho pohledem seznámit.
Kolem Kuttnerovy tvorby visí jeden otazník. Celá léta jsem měl za to, že to byl právě Kuttner, kdo spolupracoval s Lovecraftem, A. Merritem, Howardem a Longem na povídce The Challenge from Beyond (1935). Ale zdá se, že to opravdu byla jeho budoucí žena Catherine Lucille Moore. Můj úsudek nebyl tak zcestný, protože Kuttner pod pseudonymem své ženy napsal několik povídek. Jenže The Challenge from Beyond byla napsána v roce 1935 o rok dřív, než Kuttner znal svou ženu, které mimochodem napsal dopis s přesvědčením, že jde o muže a o rok dřív, než prokazatelně komunikoval s Lovecraftem.
Kuttnera najdete i dnes v poličce s ostatními SCI-FI autory: Čarovný svět Henry Kuttnera, Past v čase či Roboti nemají ocas. Obsahují ale mnohem novější Kuttnerovu tvorbu, plně oproštěnou od Mýtu Cthulhu. Protože jak jsem napsal na začátku, každý autor si nakonec našel to svou cestu.
Možná vás zaujme i článek o mytologie Roberta E. Howarda, který najdete pod tímto odkazem: Robert E. Howard a jeho Tajemný Mythos
© Koubič Šíření jakýchkoliv materiálů z těchto stránek je možné pouze po osobním souhlasu autora.
