Určitě to všichni znáte, do ruky se vám dostane kniha, legendární kniha, která je tak zvrácená, že se o ní ve slušné společnosti raději nemluví. Pak otevřete její listy a zjistíte, že představy jsou největším motorem děsu i legend.
Pamatuji si to jako dnes, když jsem na základní škole slýchal o kultovním filmu Kanibalové. Film měl být plný odporných a mrazivých scén, měly být pro filmový pás tak strašné, že by bylo lepší film spálit. Cannibal Holocaust (1980) jsem viděl až o mnoho, mnoho let později na Štědrý den, když jsem už chodil na vysokou školu a jedl jsem u něj cukroví. Ona legenda, která se o jeho odpornosti začala šířit, byla samozřejmě nafouknutá bublina a film až na pár kontroverzních scén neukázal nic, co bych už neviděl v každém druhém explitation – u těch zase pravidelně jím jogurty. Cannibal Holocaust mi později posloužil jako dobrý materiál k přednášce na téma found footage žánru a je slušnou zásobárnou fun facts do hospody, ale jeho mysterium a aura spadla v momentě, kdy jsem ho před lety dokoukal dokonce. Proč jsem úvodem zmínil kontroverzní film, když píši o knize? Protože jde o téměř identický případ.
Regnum Congo od Filippo Pigafetta celým názvem nejspíše Regnvm Congo hoc est Vera descriptio regni Africani, qvod tam ab incolis qvam Lvsitanis Congus appellatur (Report of the Kingdom of Congo, and the Surrounding Countries, Drawn Out of the Writings and Discourses of the Portuguese) z roku 1598 na 60 stranách pojednává o divokých kmenech Afriky. Na rozdíl od velké většiny v Mythosu jmenovaných knih je Regnum Congo skutečné. V Mythosu je ústřední knihou povídky The Picture in the House, kterou Lovecraft napsal v roce 1919, tedy ve svých 29 letech.
Povídka nepatří mezi největší skvosty, je o chlapci, který se v dešti schová v domě podivína, který má až moc rád obrázek z Regnum Congo. Že jde o obrázek vyobrazující kanibalismus už asi je celkem jasné z úvodu článku. Lovecraft v povídce píše:
„Jsem rád, že vás vidím, mladej pane — tady jsou nový tváře vzácný a v poslední době užiju málo veselí. Řek bych, že jedete z Bostingu, jo? Já tam nikdy nebyl, ale městskýho člověka poznám na první pohled — v osumačtyřicátým jsme tu měli učitele, ale najednou se vypařil a vod tý doby vo něm nikdo neslyšel —“ na tomto místě se muž rozkašlal a nic dál nevysvětloval, i když jsem se ptal. Vypadal, že je ve výborné náladě, přestože byl výstřední, jak bylo patrné z jeho vzhledu. Chvíli mluvil s téměř horečnou bodrostí, když tu mě napadlo zeptat se ho, jak přišel k tak vzácné knize, jako bylo „Regnum Congo“ od Pigafetty. Účinek, jaký na mě kniha měla, ještě neminul a promluvil jsem o ní s určitou váhavostí, ale zvědavost zvítězila nad všemi nejasnými obavami, které se ve mně stále hromadily od chvíle, kdy jsem dům spatřil poprvé. Ulevilo se mi, že moje otázka nevypadala nemístně, protože stařec odpověděl ochotně a bez zábran.!
„Brzy bych knihu zavřel, nebýt obzvláště nápadné okolnosti, která vyburcovala mé znavené nervy a oživila pocit neklidu. Znepokojovalo mě, že kniha se vytrvale samovolně otvírá u Vyobrazení XII, které s příšernými podrobnostmi ukazovalo řeznictví u kanibalů. Pocítil jsem stud, že mě rozčilí taková maličkost, ale ilustrace mě přesto zneklidňovala, zejména v souvislosti s některými sousedními pasážemi, které popisovaly gastronomii tamějšího kmene.“
Zde úryvek z Regnum Congo týkající se výjevu 12:
„Mají zálibu v lidském mase, tak jako my ve zvířecím. Dokonce jedí i své nepřátele zabité v bitvě a prodávají jejich otroky, pokud dostanou dobrou cenu. Pokud ne, dají je řezníkovi, který je naseká na kusy a poté osmažené, nebo uvařené prodá.“
Z líčení v povídce by se tedy dalo usuzovat, že obrázek mnohonásobně předčí i Pasoliniho Salo 120 dní Sodomy a k snídani by si dal i Japonský Red Room, ale opak je pravdou, jde o celkem nevinný dřevoryt ukazující pár usekaných končetin. Obrázek samozřejmě přikládám, abyste si udělali představu. Tvůrci dřevorytů byli bratři De Bry, kteří knihu ilustrovali pouze podle výpovědi svědků. V Africe nikdy nebyli.
V hlavě se mi rýsuje vize malého chlapce, který se prohrabuje knihami svého dědy Whipple Van Buren Phillipse, člena Svobodných zednářů a velkého učence a v jedné z polic narazí na Regnum Congo. Nevinná dětská duše je otřesena výjevem číslo 12 natolik, že o mnoho let později využije v hlavě vypálený, ale pokřivený obraz jako ústřední motiv povídky.
Když jsem začal sepisovat tento článek, vzpomněl jsem si na podobnou příhodu s knihovnou mého dědy. Byl také učenec a jeho knihovna byla domovem kvantům historických svazků. V jedné knize o Egyptu měl z mě nejasného důvodu vložené fotografie odfačovaných mumií. Tehdy asi čtyřletý jsem z toho měl noční můry ještě několik týdnů. I nyní si vybavuji ten pocit děsu a odporu, který ve mně fotografie seschlých mumií vyvolávaly. Teď je situace trochu jiná a já bych jednu mumii vážně rád měl součástí výzdoby, ale to už je jiný příběh.
Řekl bych, že je na čase odhalit onen zvrácený dřevoryt.
Beng!
