Jak vlastně vznikala kniha-nejpopulárnější grimoár dneška, který je znám jako Necronomicon či Al-Azíf? Jaká je historie jejího vzestupu? Jestliže vás to zajímá, čtěte. Dozvíte se toho hodně. Vlastně všechno.
Když se řekne Necronomicon, většina lidí si vybaví svazek černé magie, který způsobuje u čitatele nevýslovný děs v těch horších případech krutou smrt a v těch nejhorších věčné zatracení. Kde je však pravda? To se pokusíme dohalit.
Necronomicon má bohatou historii. Naše pouť nebude ani stoletá a přece nás zahalí nespočet titulů, které se zvou Necronomicon. Někdo psal Necronomicon protože to bylo populární, někdo protože chtěl Lovecraftovu ideu přivést na světlo. A pak tu byli ti, kteří jej psali jako funkční magický grimoár. O těch všech si povíme. Nejdříve si však musíme něco říci o vlivech, které Lovecrafta formovaly k ideji Necronomiconu, tak jak jej presentoval ve své fikci.
Rodí se Necronomicon
George T. Wetzel ve své studii The Cthulhu Mythos uvádí, že první zmínkou o Necronomiconu je první povídka ságy o Randolphu Carterovi, The Statement of Randolph Carter, napsaná roku 1919. Povídka vypráví o alteregu Lovecrafta, učenci okultismu Randolphu Carterovi, který spolu s přítelem Harley Warrenem navštíví zapomenutý hřbitov, aby provedli jistou bezbožnou operaci. Carter zmiňuje: „Věděl jsem i o jeho sbírce podivných a vzácných knih pojednávajících o věcech zapovězených a četl jsem ty, které byly napsány v jazycích pro mne srozumitelných; avšak většina knih byla v jazycích, kterým jsem nerozuměl. Myslím, že hlavně v arabštině; a ta ďáblem inspirovaná kniha, která nás přivedla až k tomuto konci a kterou Warren odnesl v kapse s sebou z tohoto světa, byla napsána písmeny, jaká jsem nikdy nikde neviděl.“
Může tohle být prapočátek Necronomicon? S.T. Joshi tvrdí, že nikoliv, protože ona kniha, kterou Warren nesl přišla z Indie. Lovecraft později umísťuje do Indie mnoho prvků. V Indii se má nacházet jakási extenze pláně Leng, pochází odtud hrozivé Tabulky R’lyehu a po metamorfóze přijme Indické jméno i Randolph Carter.
Lovecraft v roce 1919 zanesl do svého spisu idejí, zvaného Commonplace book 1919 vstup 56: „Kniha nebo rukopis. Příliš hrozivý ke čtení-varování před čtením- někdo to přečte a je nalezen mrtvý. Incident na Haverhill.“ Haverhill je existující město ve státě Messachusetts, ze kterého pocházel jeden z Lovecraftových přátel.
Donald R. Burleson se domnívá, že inspirací Lovecraftovi byla pasáž z knihy Nathaniela Hawthorna, American Notebooks (1835). Zde je následující pasáž: „Starý svazek v knihovně, — každý se bál ho rozepnout a otevřít, protože se o něm tvrdilo, že je knihou magie.“ V Commonplace book je Hawthornovy věnován vstup 46: “Návštěvník z hrobky – cizinec na otevřeném prostranství o půlnoci je následován ke hřbitovu, kde sestoupí do země”. Naprosto jasný plot pro The Statement of Randolph Carter.
První citace z Necronomiconu se dočkáme až v roce 1921, Lovecraft publikuje The Nameless City. Povídka vypráví o poutníkovi, který se ztratí v poušti Rub Al Khalí a pátrá ve městě Iremu. Dostává se do podzemí, kde nachází nespočet mumifikovaných humanoidních ještěrů rozličných tvarů. Narátor při průzkumu města prohlásí: „O tomto místě snil šílený básník Abdul Alhazred v noci předtím, než zazpíval své nevysvětlitelné dvojverší: Co ve věčnosti leží mrtvé není, v záhadě věků i smrt ve smrt se změní.“
V této povídce však Lovecraft ještě nezmiňuje Necronomicon přímo. Jinak tomu je v roce 1922 kdy píše povídku The Haunt. The Haunt je dekadentní povídka o dvou sběratelích zvráceného umění, literatury a předmětů. Stále upadají do většího úpadku, hledají větší a větší výzvy. Nakonec začnou vykrádat hroby a obsah si vystavovat doma jako osobní muzeum. Rozhodnou se vyloupit i hrob jistého mága, najdou tajemný amulet s okřídleným psem: „I kdyby byly jeho obrysy neznámé, bývali bychom po něm zatoužili, ale když jsme se podívali blíže, viděli jsme, že docela neznámý není. jistě, byl cizí všemu umění a literatuře, které znají duševně zdraví a vyrovnaní čtenáři, ale poznali jsme v něm věc, na kterou v zapovězeném Necronomiconu naráží šílený Arab Abdul Alhazred; příšerný symbol duše kultu požíračů mrtvol z nedostupného Lengu ve Střední Asii. Až příliš dobře jsme pozorovali zlověstné linie popsané starým arabským démonologem, rysy, jak napsal, převzaté z jakéhosi tajemného nadpřirozeného zjevení duší těch, kteří znepokojovali a ohlodávali mrtvé.“
V sevření etymologie
Necronomicon získal jméno. Kde k němu ale přišel? Lovecraft píše v dopise Harry O. Fischerovi z roku 1937: „Jméno Necronomicon… ke mě přišlo v průběhu snu.“ Wetzel navrhuje jako možný zdroj Astronomicon, což byla nedokončená báseň Římana Marcuse Maniliuse z prvního století. Lovecraft Maniliuse kolem roku 1915 četl, protože jej cituje v astronomickém sloupku v Asheville Gazette News. Dalším možným zdrojem inspirace je řecký Necromanteion. Orákulum mrtvých, chrám zasvěcený nekromantii, Hádesovi a Persefóně. Chrám měl být dveřmi do Hádu (Podsvětí). Dům Hadesu, podzemní krypta, připomínal mezopotámský zikkurat.
Lovecraft miloval jak arabskou tak i řeckou kulturu, není nutné pochybovat, že tuto budovu znal. Možné je, že došlo ke smíchání Astronomiconu a Necromanteionu do Necro-nomiconu. Pokud zůstaneme v Řecku, odkud přišla velká vlna inspirace, zjistíme, že Kniha mrtvých je obsažena i v Putování Oddyseově. Kniha mrtvých nebo Nekyia je 11.knihou putování. Zde Oddyseus sestoupí do podsvětí skrze řeku Okeanos (že by inspirace pro řeku Oukranos ze Snové země?).
Lovecraft přeložil slovo Necronomicon následovně. Nekros – mrtvý, nomos – zákon, eikon – obraz. Vyobrazení (nebo obraz) zákonu mrtvých. Problém byl u slova Nom, které se dá vyložit různě. Dle Joshiho je správný překlad Vztahující se k mrtvým. Existuje však několik výkladů:
Necro-Nomicon – The Book of the Law of the Dead, derived from Nomicon (Book of Law).
Necro-Nomo-icon – The Book of Dead Laws.
Necr- Onom-icon – The Book of Dead Names , derived from onoma (name).
Necro-Nomo-Icon – Image of the Law of the Dead.
Necrό-Nomo-Icon – Law of Dead Images
Lovecraft však dal Necronomiconu i jiný název, je jím Al-Azíf. Mnoho titulů, které pochází z arábie, bylo přeloženo a vydáno pod jiným názvem. Clavicula Solomonis, původně arabský spis, nebo Ghayat al-hakim, zvaný Picatrix, a de facto základ západní magii. Lovecraft vytvořil pro Necronomicon jeho původní jméno, které je podle Vytí démonů, nebo džinů, kteří prochází pouští.
Jméno Al-Azíf vzešlo z poznámky pod čarou v novele Vathek od Samuela Becforda. Vathek byla arabská novela ve stylu Tisíce a jedné noci. V poznámce se píše: „Belzebub nebo Pán much, byl na východě označení pro ďábla. A noční zvuk, zvaný araby Azif, byl, jak se věřilo vytím démonů.“ Lovecraft inspiraci Vathekem píše v téže dopise, ve kterém rozebírá etymologii slova Necronomicon. Vathek byl i popudem k sepsání novely Azathoth, kterou však Lovecraft nikdy nedokončil.
Kitab Al-Azíf
Velmi často se dnes užívá spojení slov Kitab Al-Azíf, gramaticky je vše správně, ale nejde o Lovecraftovo dílo. Spojení slov se objevuje prvně až v sedmdesátých letech a znamená v překladu Kniha Al-Azíf. Kitab je tedy to samé co Sefer v hebrejštině – kniha. Přídavek ve formě Kitáb nejspíš získal Al-Azíf díky existující, ale dávno ztracené knize Kitab-al-Uhud (Kniha síly), která by měla být tou původní Šalamounovou knihou, jež mu měl nadiktovat sám Asmodeus. Ale Kitab vsadím se, že existuje mnoho Kitab, které jsou třeba jen účetnictvím firmy prodávající velbloudy.
Formování ideje
V povídce The Hount, je Alhazred líčen jako démonolog. Necronomicon tedy jako Clavicula Solomonis, Ars Goetia, nebo podobný spis středověké démonologie.
Nový obraz Necronomiconu i s první citací se objevil v povídce The Festival z roku 1923. Hlavní hrdina jede na prazvláštní obřad, starší než Vánoce, do města Kingsport, odkud pochází jeho rodina. Vchází do domu, kde je podivná němá žena a muž. Ti mu řeknou, že jsou příbuzní a že má u počkat až rituál začne. Narátor si všimne knih, které rodina vlastní: „Byly mezi nimi ztřeštěné Zázraky vědy starého Morrystera, strašlivý Saducimus Triumphatus Josepha Glanvilla vydaný v roce 1681, Remigiova otřesná Daemonolatreia vytištěná v roce 1595 v Lyonu a, nejhorší ze všech, zapovězený Necronomicon šíleného Araba Abdula Alhazreda v zakázaném latinském překladu Olause Wormia; kniha, kterou jsem nikdy neviděl, ale o níž se šeptaly obludné zvěsti.“
Dvě z citovaných knih jsou skutečné, a co je zajímavé, jedna ani nebyla anglickému publiku známa. Saducimus Triumphatus Josepha Glanvilla je knihou, zabývající se obhajobou čarodějnictví, o Biblické sektě, která odmítla existenci duše. Druhou knihou je německá Daemonolateria, byla poprvé přeložena v roce 1930, tedy 7 let po napsání The Festival. Daemonolateria, nebo (uctívání démonů), je knihou Němce Nicolase Remy. Remy, nebo Remigius, byl jedním z nejhůře proslavených lovců čarodějnic. Zatímco Glanvill byl jejich obhájcem. Kniha Marvells of Science od Morrystera je invencí Ambrose Bierce, která se prvně objevuje v povídce The Man and the Snake, později v The Death of Halpin Frayser a The Inehabitant of Carcosa. The Death of Halpin Fraser inspirovala později k postavě okultisty Halpina Chalmerse v nejznámější povídce Belknapa Longa The Hounds of Tindalos.
Spekuluje se, že právě Biercova provázanost fiktivních jmen a míst a citací, inspirovala Lovecrafta k citování Necronomiconu.
The Call of Cthulhu je nejznámějším příběhem Lovecrafta, vypráví antropologovi, který zdědí po zesnulé dědovi spis týkající se takzvaného Kultu Cthulhu, který mimo jiné uctívá takzvané Old Ones a čas kdy se vrátí k vládě. Příběh už začíná vykazovat známky SCI-FI.
Joshi považuje The Call of Cthulhu, po které dostal Mythos jméno, za přepsanou povídku Dagon do atraktivnější a rozšířené podoby. V obou zmíněných povídkách se setkáváme se stejným motivem. Podvodní masa země je vyvržená ze dna oceánu na slunce, titánské sloupy a bloky značící monstrosní proporce staveb a jejich stavitelů, neznámá stvoření z hlubin moře. To vše se objevuje jako stěžejní téma jak Dagona z roku 1919, tak The Call of Cthulhu z roku 1926. Mnozí vidí v povídce psychologický archetyp probuzení nevědomí. Masa prastarého se prodere do vědomí a nastane tak přerod, transformace a probuzení. Necronomicon stále vyzařoval auru nekromantického grimoáru. toho se dočkáme i v novele The Case of Charles Dexter Ward z roku 1927.
Na konci roku 1927 napsal Lovecraft Historii Necronomiconu, kde na dvou stranách hustě psaného textu popisuje život AlHazreda a osud Necronomiconu.
Nejdelší citace z Necronomiconu od Lovecrafta se objevuje v povídce Dunwich Horror z roku 1928: “Nelze si ani myslet [zněl text, který si Armitage v duchu překládal], že člověk je buď nejstarším, či posledním z vládců země, nebo že obecná masa života a hmoty kráčí bez doprovodu. Prastaří byli, Prastaří jsou a Prastaří budou. Nikoli ve sférách, jež známe, nýbrž mezi nimi, kráčejí vznešení a původní, prosti tělesné dimenze a pro nás neviditelní. Yog-Sothoth zná bránu. Yog-Sothoth je branou. Yog-Sothoth je klíčem a strážcem brány. Minulost, přítomnost, budoucnost, vše je v Yog-Sothoth jedním. Ví, kudy Prastaří v minulosti prošli a kudy znovu projdou. Ví, kde chodili po polích pozemských a kde po nich stále chodí a proč je nikdo při jejich cestě nemůže zřít. Podle jejich zápachu mohou lidé občas určit, že jsou nedaleko, ale nikdo nepozná jejich podobu kromě jejího odrazu ve tvářích těch, jež zplodili v lůně lidském; a těchto je celá řada, liší se podobou od nejdokonalejšího modelu lidského až k tvaru neviditelnému či nehmotnému, jímž jsou Oni sami. Kráčejí nespatřeni a nečistí na místech osamění, kde byla pronesena Slova a kde byly v patřičné době zavyty Obřady. Vítr drmolí jejich Hlasy a země hučí jejich Vědomím. Lámou les a drtí město, leč ani les, ani město nespatří ruku, která ničí. Poznal Je Kadath v chladné pustině, a kdo z lidí zná Kadath? Ledové pláně Jihu a potopené ostrovy Oceánu uchovávají kameny, na nichž je vyryta Jejich pečeť, ale kdo popatřil na zmrzlé město nebo na zapečetěnou věž už dlouhé věky ověšenou mořskými řasami a mušlemi? Velký Cthulhu je Jejich bratrancem, ale i on Je může zřít pouze matně, Iä! Shub-Niggurath! Poznáte Je podle nečistého puchu. Mají ruku u vašeho hrdla, nevidíte Je však; a jejich obydlí je totožné s vaším střeženým prahem. Yog-Sothoth je klíčem k bráně, kde se dotýkají sféry. Tam, kde Oni kdys vládli, vládne nyní člověk; tam, kde člověk nyní vládne, budou vládnout zase Oni. Po létu nastává zima, a po zimě léto. Čekají trpělivě a mocně, poněvadž se zde opět chopí vlády.”
Zmínky najdeme i v At the Mountains of Madness 1931 i závěru eposu o Randolphu Carterovi Trought Gates of the Silver Key 1932, z velké části je však napsáno E. Hoffmanem Pricem.
Jak by Necronomicon měl vypadat, aneb fiktivní rekonstrukce
Necronomiconů se zrodilo opravdu hodně, a to jsem si jist, že některé texty mi musely uniknout, ono není jednoduché zmapovat něco tak obsáhlého, když téměř denně vychází na self publishingovém vydavatelství Lulu nové verze. Co Necronomicon to jiná kniha, jiný příběh a jiné pojetí, ale jak by vlastně Necronomicon měl vypadat?
Hoďme zatím za hlavu otázku autenticity samotné knihy, a ponořme se do snění. Necronomicon se dočkal mnoha učeneckých prací, některých seriózních, některých neseriózních a některých čistě fiktivních. Mythos je opravdu fikcí tak prolnut, že existují i fiktivní práce na toto téma. Rekonstrukce můžeme dojít pomocí analýzy písemnictví Lovecrafta a jeho následovníků. Skvělým zdrojem nechť nám je práce Joan Stanley autorky Ex Libri Miskatonici, analýza Dana Harmse, Roberta M. Price, S.T. Joshiho a dalších učenců.
Historie Necronomiconu
První nástin Historie Necronomiconu napsal Lovecraft v dopise Clark Ashton Smithovi z 27 listopadu 1927: „Toto září jsem neměl moc šancí na tvorbu nového materiálu, ale vytvořil jsem poznámky & synopse pro nějaké obří příběhy. Zatím jsem udělal náčrt nějakých dat o oslavovaném & nevýslovném Necronomiconu šíleného Araba Abdul Alhazreda! Zdá se, že tuto šokující rouhavost stvořili obyvatelé Sanaá v Jemenu, který vzkvétal v 700 po Kristu & vykonali mnoho tajemných poutí do babylonských ruin, katakomb Memphisu & ďáblem prokletých & nečastých pustin velkých jižních pouští Arábie – Roba el Khaliyeh, kde jak tvrdí našel záznamy o věcech starších než je lidstvo & naučil se zde uctívat Yog-Sothoth & Cthulhu. Kniha vznikala v pozdější fázi Abdulova života, když trávil čas v Damašku & originální název byl Al Azif — azif (cf. Henelyovy poznámky k Vathek) byl název, který se vztahoval k těm podivným nočním zvukům (hmyzu) které Arabové připisují vytí démonů. Alhazred zemřel — nebo zmizel — za otřesných okolností v roce 738. In 950 Al Azif přeložil do řečtiny Byzantec Theodorus Philetas pod jménem Necronomicon, & století později byl spálen na rozkaz Michaela, patriachy Konstantinopole. Do latiny byl přeložen Olausem 1128, byl však umístěn v Index Expurgatorius papežem Řehořem IX v 1232 (tato informace se v konečné verzi Historie Necronomiconu neobjevuje, Index Expurgatorius v té době ještě neexistoval a Lovecraft tedy po tomto zjištění část příběhu upravil). Originál v arabštině se ztratil ještě před časem Olause & poslední známá řecká kopie zmizela v Salemu roku 1692. Práce byla vytištěna v 15, 16 a 17 století, ale kopii existuje jen pár. Všude tam, kde je, je pečlivě střežen v zájmu světového blahobytu a zdravého rozumu. Jakmile někdo začne číst kopii v miskatonické knihovně university v Arkhamu, s vytřeštěnými zraky prchne do kopců…. ale to už je jiný příběh!“
Jak je vidět, Historie Necronomiconu doznala později menších úprav: „Titul originálu je Al Azif. Slovo Azif používali Arabové pro označení nočního zvuku
(vydávaného hmyzem), jejž pokládali za kvílení démonů. Sepsal jej Abdul Alhazred, šílený básník ze Sanna’a v Jeme-nu, který údajně žil v období umajjádských kalifů kolem roku 700 n. 1. Navštívil zříceniny Babylónu a podzemní taje Memfisu a strávil deset let o samotě ve velké jižní arabské poušti (podle starověkých obyvatel Roba El Chálije neboli „Pustý prostor” a podle novodobých Arabů „Dána” neboli „Karmínová” poušť) – o níž se věří, že je osídlena a chráněna zlými duchy a smrtícími
netvory. Ti, kdo předstírají, že do této pouště pronikli, o ní vyprávějí mnohé podivné a
neuvěřitelné historky. Alhazred prožil své poslední roky v Damašku, kde byl sepsán
Necronomicon (AL AZIF), a o jeho smrti nebo zmizení (738 n. 1.) se vypráví mnoho
strašlivých a protichůdných příběhů. Ebn Challikan (životopis z 12. století) tvrdí, že byl za jasného denního světla uchvácen neviditelnou stvůrou a hrůzně sežrán před zraky mnoha diváků strnulých děsem. O jeho šílenství se vypráví mnohé. Tvrdil, že spatřil bájný Irem neboli Sloupové Město a pod zříceninami jistého bezejmenného města v poušti objevil otřesné letopisy a tajemství plemene staršího než lidstvo. Nebyl nijak horlivý muslim a uctíval nezníme bytosti, jež nazýval Yog-Sothoth a Cthulhu.
V roce 950 n. 1. byl Azif, který hojně, ač pokradmu koloval mezi tehdejšími filozofy, tajně přeložen do řečtiny Theodorem Philetou z Konstantinopole pod názvem Necronomicon. Po celé století podněcoval jisté experimentátory k strašlivým pokusům a pak byl potlačen a spálen patriarchou Michaelem. Poté se o něm proslýchalo jen v skrytu, avšak v pozdějším středověku (1228) pořídil Olaus Wormius latinský překlad a latinský text byl dvakrát vytištěn – jednou v 15. století švabachem (zřejmě v Německu) a jednou v 17. století (pravděpodobně španělsky). Obě vydání postrádají identifikační označení a místo a dobu vydání lze určit jen podle vnitřních typografických důkazů. Dílo bylo roku 1232, krátce po vzniku latinského překladu, který na ně upoutal pozornost, v latině i řečtině zakázáno papežem Řehořem IX.
Arabský originál byl ztracen již za Wormia, jak naznačil ve své úvodní poznámce (existuje však mlhavá zpráva o utajeném opisu, který se objevil v tomto století v San Francisku, ale později zanikl při požáru), a od spálení knihovny jistého muže ze Salemu v roce 1692 nejsou zprávy ani o řeckém překladu – který byl vytištěn v Itálii mezi roky 1500 a 1550. Překlad doktora Deea nebyl nikdy vytištěn a existuje jen v dochovaných zlomcích původního rukopisu. Z latinských textů, jež dosud existujíce o jednom (z 15. století) známo, že je uchováván pod zámkem v Britském muzeu, kdežto jiný (ze 17. století) je v Bibliothěque Nationale v Paříži. Jedno vydání ze 17. století je ve Widenerově knihovně na Harvardu a také v knihovně Miskatonické univerzity v Arkhamu; rovněž v knihovně univerzity v Buenos Aires. V tajnosti pravděpodobně existují četné jiné výtisky a o jednom z 15. století se soustavně tvrdí, že tvoří součást sbírky jednoho proslulého amerického milionáře. Ještě neurčitější pověst připisuje zachování řeckého textu ze 16. století salemské rodině Pickmanů. Pokud se však skutečné dochoval, zmizel společně s malířem R. U. Pickmanem, který je nezvěstný od roku 1926. Kniha je tvrdě potlačována oficiálními místy většiny zemí a duchovenstvem všech organizovaných náboženství. Čtení vede k strašlivým následkům. Právě z pověstí o této knize (o níž ví poměrně málokdo z širší veřejnosti) údajně vyvodil ideu svého raného románu „KRÁL VE ŽLUTÉM” spisovatel R. W. Chambers.“
Chronologie
1. Al Azif napsán asi r. 730 n. 1. v Damašku Abdulem Alhazredem.
2. Přeložen do řečtiny jako Necronomicon roku 950 n. 1. Theodorem Philetou.
3. Roku 1050 n. 1. spálen řecký text patriarchou Michaelem. V té době ztracen arabský
originál.
4. Olaus překládá řecký text do latiny roku 1228.
5. Latinská i řecká podoba potlačena roku 1232 Řehořem IX.
6. Roku 14..? vytištěn švabachem v Německu.
7. Roku 15..? vytištěn řecký text v Itálii.
8. Roku 16..? španělské překlady latinského textu.
Verze Necronomiconu
Následuje rychlopřeklad z francouzštiny, žabochrochtajícímu jazyku frantíků nerozumím ani za mák a tak se neodvažuji raději do toho příliš hrabat.
Arabsky: 750 Al-Azíf – Abdul Alhazred
Řecky: Necronomicon, 950 Po Kristu – Theodoros Philetos
Latinsky: Normy Necium – až 1228, Bologna, žáci, se říká, z Inérius (Guanerias) nebo Azo, pravděpodobně zatímco v druhé polovině dvanáctého století, opravy a dodatky [120] by Olaus Wormius , circa 1624, ve Španělsku.
V Nomine Necorum, Španělsko, circa 1600, připsaný nejbližší Olaus Normius, které by vedly na počátku třináctého století, v toto120 jistě špatně, ale zdaleka nejznámější padělky v latině.
Komentovaný Necronomicon – 1962, Miskatonic University Press, anglický dvojjazyčný překlad z latiny, publikoval A. Philip Highgas.
Parts of the Necronomicon were translated into Hebrew (probably in 1664) and circulated in manuscript form, accompanied by an extensive commentary by Nathan of Gaza, mystical apologist for the pseudo-messiah Sabbatai Tzevi. This version was titled the Sepher ha-Sha’are ha-Daath, (the Book of the Gates of Knowledge).
Francouzsky: třináctém století, překlady anonymní zřejmě dělal v klášteře na jihu Francie se zdá, že byla provedena se souhlasem církve [121]
Španělský: El Libro de los de los Perdidos Normos, Alžíru, na 1576-1579 Miguel de Cervantes Saavedra (kdo ví, jestli to bylo vydáváno v Evropě v průběhu životnosti autora).
Anglicky: Al Azif Ye Golden Boke Ye Arab – 1585, Haarlem, Dr. John Dee.
Necronomicon (zkrácené), 1956, Londýn (Limited Edition pro Britské muzeum)
N.B.: falešná vydání není nouze.
Irský: Nakonec, to je věřil, že keltské legendy Badb Nemain byl překlad Kitáb al Azif učeným irského učence odstraněn objednávky St Patrick, ale za to, že i nadále nejbližší květiny na temném ostrově v moři. Nejsou známy žádné kopie. Víme, že existují překlady v Bulharsku (to je věřil, že první byl vyroben kolem roku 1100) a Rusko (azbuka, 1550) stejně jako v Německu.
Komentář: Joachim Feery – “Poznámky k původní Necronomicon”, Londýn, 1901 – “průvodce sporné přesnost a celkově nespolehlivé” [122], ale “imaginativní rekonstrukci často Necronomicon … “[123]
Phileus P. Sadowski, Ph.D., D. Svítit. “Poznámky k Necronomicon”, ed. William Hamblin – studium učený učenec, který pracoval po jedné z mnoha kopií k dispozici ve východoevropských knihovny [124]
Lában Shrewsbury, Ph.D., “Cthulhu v Necronomicon”, 1938 (neúplné, nepublikováno). Rukopis č. E7-462B Lib. Misk. U. – Vynikající studii.
Ian Mill Wilbham, Ph.D. – “fragment Necronomicon”, “Několik poznámek k Necronomicon”, “na všudypřítomnost Cthulhu” [125] Část série na Necronomicon, vědec, který se přístup ke kopie v řečtině, latině a arabštině. Časopis Praktická metafyziky 158, č. 6 (prosinec 1957): 411-415, 163, č. 1 (leden 1962): 21 až 39, č. 4 (květen 1973):. 227 – 241 [126]
Následující dokumenty obsahují některé kapitoly Necronomicon, av některých případech zvláštní citace:
Seth Bishop – “Seth Bishop, své knize: Výňatky z Necronomicon, kult Ghouls, Pnakotiques rukopisů a text R’lyeh, kopírovány vr mezi 1919 a 1923, rukopisný rukopis [127], knihovna Miskatonic University č. E7-1480A.
vor Gorstadt – nekrolog (uctívání mrtvých), Leipzig, 1702, ve kterém autor mluví o neobvyklých úmrtí a zmizení lidí, kteří se snaží vysvětlovat, informovat a poradit nejbližší o nějaké náboženství nebo víry s ‘ hlásit, stejně jako spisy a praktiky znamení mrtvých. Obsahuje kapitolu o Necronomicon a jeho autora.
Wilbur Nathaniel Hoag – Sny od R’lyeh (ed. Lin Carter) v roce 1975, Arkham dům.
Solar Pons – Vyšetření kultu Cthulhu a další, Londýn, 1931.
Co by měl Necronomicon obsahovat?
Lovecraft v novele Case of Charles Dexter Ward v dopise Curwenovi píše: „Teď však jsem v koncích. Tvého chemického umění nemaje, bych řádně mohl studovati Borella, doznávám, že jsem u velikém zmatku nad tvojí VII. knihou Necronomiconu, kterouž mi čísti radíš“. Můžeme si tedy být jisti, že Necronomicon má nejméně 7 knih. V dopise Clark Ashton Smithovi Lovecraft píše, že Necronomicon obsahuje i sérii příběhů z jeho putování. Jsou jimi The Vault Beneath the Mosque a informace o putování jistého Ghoula. Tuto myšlenku přijal později Lin Carter a Donald Tyson.
Počet svazků, které by Necronomicon měl obsahovat, se však diametrálně liší verzi od verze. Je to hlavně tím, že jen málo kdo je natolik šílený, aby psal něco víc než pouhé fragmenty. Jediný Necronomicon, který obsahuje VI. knihu Nekromantickou je Yellow Necronomicon Johna Dee.
Dle studie Dana Harmse by měl dále Necronomicon obsahovat: Z logiky věci známé dvojverší „Co ve věčnosti leží mrtvé není, v záhadě věků smrt ve smrt se změní“ které by mělo být jak v překladu, tak v arabštině. Opět se tohoto drží Yellow Necronomicon, který tuto větu v původním překladu uvádí v X. Knize Ash-Shuthath. „Věc není mrtvá ta jež způsobilost k pokračování k věčnému bytí má a pakliže nezvyklé časy přijdou pak smrt pokořena zůstává.“
Na straně 244 by měl být dle Lumleye zpěv Hoy-Dhin, který je nutný k svolání Černě. Hoy-Dhin je očividně hindského původu Dhin znamená mocný, Hoy je něco jako Hej. Čerň, nebo Tenebrion, je temná, vločkovitá substance, která slouží Yibb-Tstllovi jako krev. Čarodějové někdy vyvolávají Čerň, aby napadla jejich nepřátele. Aby tak bylo možno učinit, je nejprve potřeba napsat Šestou Sathlattu jejími původními pthetolitskými písmeny (uvedeno v Cthaat Aquadingen) na oplatku z mouky a vody. Tato oplatka musí být podána zamýšlené oběti. Někdo tvrdí, že se oběť musí oplatky přímo dotknout, ale zdá se, že důkazy svědčí proti tomuto tvrzení. Potom musí čaroděj v doslechu oběti recitovat Kouzlo Hoy-Dhin z Necronomiconu.
Během čarodějova zpěvu se zhmotní samotná Čerň, která spadne na oběť kouzla a přisaje se k ní. Oběť je po chvíli celá pokrytá a začne se dusit. Čerň se poté vrátí k Yibb-Tstllovi s duší oběti, nezanechá po sobě ani stopu. Pokud je osoba zasažená Černí schopna dosáhnout tekoucí vody, kouzlo pomine a obrátí se s plnou silou na svého sesilatele. Tenebrion požírá duše těch, kteří selžou a vydechuje duše těch, kteří najdou svou Stezku. Klíčem je rituál a rituál je takový: ‘Ghe’phnglui, mglw’ngh ghee-yh, Tenebrion, Ftagn mglw y’telette ng’wgab, Tenebrion, Ghe’phnglui mglw-ngh ahkobhg’shg, Tenebrion; THABAITE! – TENEBRION, TENEBRION, TENEBRION!’”
Na straně 751 by se měl nacházet dle Lovecrafta proslavený dlouhý zpěv pro volání Yog-Sothoth, ten je obsažený v Tysonově Grimoaru Necronomicon v enochiánském jazyce. V Sellected Letters IV na straně 122 Lovecraft říká, že na straně 984 je pasáž v jazyce Naacal.
Dále jsou informace bez známého čísla strany. V Necronomiconu by jistě mělo být vyobrazení Znamení Starších, pak Vach-Viraj zpěv, který je používán proti Nyoghtě, a zároveň obsahuje i evokaci na něj.
Rituál na urychlení přeměny v Hlubinného. Příběh o tom jak Kish unikl se stoupenci z města Sarnath. Sérii exorcismů ve kteréch jsou obsaženy stovky jmen duchů a démonů. Kouzlo, které dovolí přesouvat vědomí z člověka na člověka. Způsob jak vytvořit u Gízy bránu, která vede přímo k Nyarlathotepovi. Informace o Voorském znamení. Rituál Mao, Zoanský rituál, který člověka ochrání před Mnonquahem. Tabulka, která ukazuje pozice hvězdných těles-v dnešní době již neplatící. Něco o čem Alhazred nechtěl raději ani mluvit. Kouzlo, které odvolá Bugg-Shash. Informace o Yomagn’tho, Tom které neoblomně čeká Venku. Také možná klíč k telepatii.
Necronomicon též zmiňuje bytosti za prahem prostoru zvané Tomb Herd. Druhé jméno Azathotha (Xdla-Hgla??? Dle chaosium) jinak nejspíše narážka na Tetragramaton. Informace o zátoce S’glhuo. Sedmá kniha se zabývá nekromantii a reanimací mrvých pomocí esenciálních solí. Formuli pro vykázání manifestace Ahtu. Zpěvy Zoan, které vrací seslaná kouzla zpět. Návod na výrobu Ibn Ghaziho prášku. Rituál na otevření brány pro Cthugha.
Pasáž o Plazivých a Zeleném plameni Tulzscha, pasáž z The Festival. Informace o černém faraonu Neprhren-Ka a jeho jasnozřivosti. Velké množství informací o Antarktických Old Ones, které Alhazred považuje za Great Old Ones. Informace o vodní rase, Dlíčích v hlubinách. Tato stránka obsahuje i astrologickou tabulku (Viz HPLHS Necronomicon?).
Necronomicon obsahuje i instrukce jak zničit vajíčko Yiga pomocí hudebníh akordů. Ilustrace Nugovi pece. Proroctví zrodu velekněze Nophru Ka a pasáž o Umr-At-Tawil, o tom který je života dlouhého, jak je psáno v Throught Gates of Silver Key.
Samozřejmě obsáhlé pasáže o Shub-Niggurath, Cthulhu, Azathothovi, Dagonovi a dalších, jak ilustruje výňatek z Dunwich Horror a pravděpodobně i o Rhan-tegoth.
Ve španělsku mají jiný náhled na podobu Necronomiconu, dle nich je kniha rozdělena do 4 svazků. První kniha má 42 kapitol a je o Velikosti Starých, jejich legiích a slávě. Druhá má kapitol 19 a pojednává o obávaném Nyarlathotepovi a roce kdy zemřel. Třetí kniha je kniha rituálů a čtvrtá vypráví, co se nalézá v Knize Osudu a oznamuje věci budoucí.
Abychom to uzavřeli, Necronomicon by měl mít nejméně 7 knih, z toho nejspíše první bude kniha putování, vyprávějící Alhazredovi zážitky. O dalších svazcích nelze nic říct s určitostí, ale většina se shoduje na desíti knihách.
Co se týče rozsahu knihy. Nejspíše by šlo o pořádného macka. Tak 2000-4000 stran textu A4.
O jaký typ knihy by se mělo jednat?
Je zcela jasné, že jde o knihu, která obsahuje z našeho pohledu magické postupy. Proč z našeho pohledu? Protože Lovecraft inklinoval spíše ke vědě a magie je pouze princip kosmu, který ještě není možno vědecky dokázat jinak, než vlastní zkušeností. Necronomicon může být ve skutečnosti knihou zabývající se vysoce rozvinutou vědou mimo lidské chápání. Je možno říci, že je kniha směsicí několika magických klasifikací.
Necronomicon v nás vzbuzuje pocit, že se přece jen jedná o Knihu mrtvých, tak jak ji nazval Sam Raimi v kultovním Evil Dead. Tibetská Kniha mrtvých, nebo jinak Bardo Theodol pojednává o tom jak ve světě mrtvých nepodlehnout svodům, a reinkarnovat se do požadovaného života. Egyptská kniha mrtvýh mluví zase o soudu duše. Knihy mrtvých, jsou knihami zaměřenými na svět po tomto. Necronomicon je knihou z části prorockou, protože se zaměřuje na čas „Až hvězdy budou správně“ a nastane Velké vymírání. Tedy z filosofického hlediska se dá říci, že Necronomicon je opravdu Knihou mrtvých, tak jak jej někteří překládají, ale v trochu jiném kontextu, protože pojednává o tom, až všichni budou mrtví (velmi optimistický pohled na svět).
Z legendy o Alhazredově skonu můžeme usuzovat i, že jde o grimoár zaměřený na pakty s entitami. Alhazred vytapetuje svým tělem tržiště v Jemenu, když jej pozře hmotný stín. Je to akt vypršení doby paktu, nebo akt pomsty (za vyzrazení tajného učení), nebo něco trochu jiného? Je pravdou, že i když jste oddanými uctívači nějakého náboženství, může se stát, že někoho pořádně naštvete a ten se jednoduše pomstí, byl to i případ Alhazredovy legendy?
Robert M. Price říká, že nejblíže je Necronomicon takzvaným knihám zázraků. Knihám, které obsahují roztodivné informace o bylinkách, užití drahokamů, alchemii a příbězích rozličné povahy. Necronomicon však je něco mnohem více.
Necronomicon je totiž něčím, čím se stal i ve skutečném světě Biblí kultů Cthulhu. Náboženským spisem, proklamujícím novou víru, v kterou začal věřit Alhazred poté co navštívil posvátná místa jako Iram, nebo ruiny Babylonu. Z nějakého důvodu začal uctívat věci jménem Cthulhu a Yog-Sothoth.
Alhazred v Necronomiconu kombinuje své vlastní texty s těmi, co přejal od mudrců vlastní doby. Price ukazuje příklad na citaci Ibn Shacabaa (Shacabac vystupuje v Tisíce a jedné noci), který jak Price říká, nejspíše napsal text o Yog-Sothoth. Jak praví v dopise jeden protagonista v The Case of Charles Dexter Ward, „viděl jsem tvář, kterou popisuje Ibn Shacabao.“ Učení Ibn Shacabaa bylo nejspíše prototypem pro Alhazredův Necronomicon.
Druhou jasnou převzatou citací je Kniha Thothova, egyptský magický spis citovaný ve spojitosti s Umr At Tawil.
Z hypotetického hlediska, pokud bychom brali citace z Necronomiconu (od různých autorů, Lovecraft. Lumley, Derleth, Campbell…) jako skutečné citace z Necronomiconu. Působil by na nás text naprosto nekonzistentě, schizofrenně, protiřečně. V jedné citaci blahoslaví Old Ones, v druhé je zatracuje. Někde vystupují Starší bohové, jinde o nich není ani zmínka. Dá se argumentovat tím, že Šílený Arab byl prostě šílený, to by to vysvětlilo celkem snadno. Rozpad osobnosti či mnohačetná osobnost. Také mohlo jít o postupný vývoj Alhazreda, který z počátku bytosti miloval a pak nenáviděl, nebo naopak. Další řešení je ale nejlogičtější a zakládá se na skutečných případech. Jedná se o dopisování vlastních myšlenek do přepisovaného textu.
Bible Svatá je souborem mnoha autorů, kteří se podíleli na novém pohledu na svět. Jedná se o převyprávěné Chaldejské a Egyptské mýty, které jsou transformovány do monoteistického náboženství. Tyto texty však byly později opět přepisovány a překládány. Noví učenci texty různě transformovali. Docházelo k vyřazování evangelií a apokryfaci. To samé postihlo náš milý hypotetický Necronomicon.
Nový učni kultu dodávali do mýtu své myšlenky (nejspíše i bytosti), které více sedly jejich chápání kosmu a Mythosu. Kultisté, kteří byli ovlivněni křesťanstvím vkládali texty, které zpodobňovaly Old Ones k Padlým andělům. Kabalisté dodávali analogie na sefirot a šémhamforáš. A Znamení Starších Zai nahradil západní pentagram s okem „moudrosti“ uprostřed.
Al-Azíf přestal existovat a vznikl Necronomicon, kniha, která měla s původním spisem jen málo společného. Al-Azíf byl původně nejspíše útlou knížkou s ne více než 300 stranami hustého textu s arabskými vzory a diagramy. Alhazredů titul byl Šílený básník v arabštině zvaný majnun (šílený). Al-Azíf byl veršovanou knihou, tak jako například Korán. Nemůžeme porovnávat arabské magické spisy s západními, a přesto se i ve středověku překládaly.
Necronomicon, který se dochoval do moderní doby, by byl plný špatných přepisů jmen i inkantací, nebyl by veršován, protože přeložit veršovaně arabštinu je nemožné bez ztráty slov. Pokud k tomu doplníme, že by obsahoval stovky stran nových „evangelií“. Zjistili bychom, že máme dočinění se zcela novou knihou. Není jisté, že Cthulhu, Azathoth, Nyarlathotep jsou původní jména z Al-Azífu. Stačí se podívat, jak se z Ištar stala Astarté a pak démon Astaroth, nebo Baal Zebula, Belzebub.
Můžeme si být i jisti tím, že původní signatury manuskriptu by vystřídaly nejdříve primitivní kresbičky učňů, později profesionálnější dřevoryty a matematické diagramy Johna Dee. V moderní reprodukci by byl Necronomicon nejspíš opatřen holografickými deskami, které presentují v „3D“ sigília a byl by prodáván na DVD i s výslovností jmen.
Skon Šíleného básníka
I Alhazred je samozřejmě jen hypotetickou postavou, učencem, umělcem, který zašel tak daleko do hlubin poznání, až se jednoho dne rozplynul. Po Alhazredovi nám toho zbylo relativně málo, jen název Al-Azíf, který vzrušuje a burcuje naší představivost. Alhazred možná neskonal za hříchy tohoto světa, jak se nám snaží namluvit Nový zákon o Ježíšovi, ale zanechal nám něco jiného, nadčasovou ideu a tak trochu nastavil zrcadlo všem těm „historicky“ ověřeným náboženským a magickým systémům. Však o kolik je Necronomicon méně skutečný, než Bible Svatá?
© Koubič Šíření jakýchkoliv materiálů z těchto stránek je možné pouze po osobním souhlasu autora.
